Srážkový radar
Obrázek 1: Srážkový radar Německé meteorologické služby v Essen-Bredeney
(51°24’20,5" s. š. 6°58’01,6" v. d.)
Obrázek 1: Srážkový radar Německé meteorologické služby v Essen-Bredeney
(51°24’20,5" s. š. 6°58’01,6" v. d.)
Jak funguje srážkový radar?
Srážkový radar
Srážkový radar je meteorologický radar pracující v pásmu S nebo pásmu C (kvůli vysokému útlumu méně často v pásmu X) s otočnou a naklápěcí symetrickou parabolickou anténou. V pásmu X může být použito také anténní pole z štěrbinových vlnovodových antén. Pracuje podle principu impulsního radaru, aby bylo dosaženo velkého dosahu. Na rozdíl od běžné představy srážkový radar neměří velikost oblaků.
Pomocí srážkového radaru lze určit následující veličiny:
- Odrazivost (reflektivita) srážkových částic („hydrometeorů“), z níž lze odhadnout intenzitu srážek. Radar se proto používá k lokalizaci oblastí se srážkami a ke kvantitativnímu měření srážek. Množství srážek lze vypočítat časovou integrací naměřené intenzity srážek v daném místě na zemském povrchu. Z naměřených hodnot reflektivity lze při vhodných předpokladech také odhadnout vertikálně integrovaný obsah kapalné vody ve srážkovém oblaku.
- Porovnáním dvou period impulsů lze měřit Dopplerovu frekvenci, která představuje radiální rozložení rychlosti pohybu dešťových kapek vzhledem k radaru. Z těchto údajů lze určit radiální rychlost větru. Porovnáním všech těchto rychlostí během jedné otáčky antény lze odvodit horizontální rychlost větru.
- U většiny moderních radarů je vysílaná energie rozdělena na horizontální (H) a vertikální (V) polarizační složku a jsou vysílány oba druhy polarizace. Z přijatých odrazů se vyhodnocují rozdíly v reflektivitě, koherence mezi signály H a V a jejich fázový rozdíl. Z těchto údajů lze získat další informace o velikosti, tvaru a druhu srážkových částic. Lze tak například lépe rozlišovat déšť, sníh a kroupy.
Většina moderních srážkových radarů umožňuje trojrozměrné měření. Po každé otáčce mění elevační úhel antény a postupně prohledávají jednotlivé výškové úhly (elevační sken) kolem antény. Tím vzniká tzv. objemové skenování, které se (ve srovnání s přehledovým radarem řízení letového provozu) aktualizuje poměrně pomalu, přibližně každých 5 až 15 minut (v závislosti na počtu úhlů a požadované přesnosti). U Německé meteorologické služby trvá jeden úplný cyklus pět minut.
reflektor
vazební člen
zářič
Obrázek 2: Schematické znázornění meteorologického radaru pod radomem
Technické údaje
Srážkový radar obvykle používá pouze úzkopásmový krátký vysílací impuls, který je generován vysokovýkonnou elektronkou (magnetronem nebo klystronem). Magnetronový vysílač je podstatně levnější než vysílač s klystronem, má však nevýhodu v tom, že radar může být pouze pseudokoherentní místo plně koherentního, takže měření Dopplerovy frekvence je méně přesné. Polovodičové vysílače jsou také možné, avšak kvůli omezené napěťové odolnosti polovodičů mají nižší impulsní výkon. Z toho vyplývající nutnost používat širokopásmovější vnitroimpulsně modulované vysílací impulsy zhoršuje kvůli jejich časovým postranním lalokům (time sidelobes) rovněž přesnost. Tím je omezena i citlivost přijímače, protože širokopásmovější přijímač zachycuje více rušivého šumu.
Obrázek 3: V důsledku divergence elektromagnetických vln je objem impulsu ve větší vzdálenosti větší, proto radar měří přesněji na kratší vzdálenosti.
Obrázek 3: V důsledku divergence elektromagnetických vln je objem impulsu ve větší vzdálenosti větší, proto radar měří přesněji na kratší vzdálenosti.
Radarová anténa
Radarová anténa je zpravidla reflektorová anténa s parabolickým reflektorem, který vytváří symetrický vyzařovací diagram antény. Šířka vyzařovacího svazku tohoto diagramu je obvykle přibližně jeden až dva stupně. Průměr reflektoru závisí na použitém frekvenčním pásmu a činí přibližně 40 až 80 násobek vlnové délky. Anténa je napájena rohovým zářičem. Ortomodový vazební člen umožňuje duálně polarizovaným radarům vysílat horizontální i vertikální polarizaci současně nebo střídavě.
Vysílací frekvence, resp. vlnová délka
Pro pokrytí rozsáhlého území je nutná síť radarových stanic, přičemž jejich počet závisí na efektivním dosahu každého radaru. Přesnost srážkového radaru se však se vzrůstající vzdáleností snižuje (viz objem impulsu na obrázku 3). Volba použité vlnové délky závisí také na ceně radarového zařízení, požadovaném pokrytí a druhu převládajících srážek. Ve větších vzdálenostech se navíc negativně projevuje zakřivení Země, takže meteorologické jevy v nižších výškách mizí za horizontem.
V tropických a subtropických oblastech, kde je síť meteorologických radarů často méně hustá, se většinou používají zařízení v pásmu S. Jejich velký dosah umožňuje sledovat rozsáhlá území i s malým počtem radarových stanovišť. Jejich dosah může činit až 800 km; za zvláštních atmosférických podmínek šíření rádiových vln (ducting) také skutečně dosáhnout. Radary v pásmu S jsou poměrně drahé, používají však vlnovou délku, která je i při velmi silných srážkách a krupobití jen málo tlumena. To je výhodné pro oblasti, kde se často vyskytují intenzivní bouřkové systémy, tropické cyklony nebo tornáda. Výkon těchto radarů se pohybuje v řádu megawattů. Za běžných podmínek šíření může radar ve vzdálenostech nad 250 km kvůli zakřivení Země zachytit srážky pouze ve velmi vysokých vrstvách atmosféry, a je proto vhodný jen pro identifikaci nejvýznamnějších bouřkových buněk (ve výšce přes 15 km při vzdálenosti 800 km od radaru).
V Evropě, kde je síť meteorologických radarů velmi dobře vybudována (mírné klimatické pásmo), se většinou používají radary v pásmu C. Toto frekvenční pásmo umožňuje vyšší přesnost měření. Dosah těchto radarů je omezen přibližně na 250 km, z čehož se kvůli vyšší přesnosti běžně využívá pouze 150 až 180 km. Radary v pásmu C jsou levnější, používají však vlnovou délku, která je při silných deštích více zeslabována. Pro mírné klimatické pásmo, kde převládají slabé až středně silné srážky, je to přijatelné. Při silných letních bouřkách však tyto radary poskytují méně přesné výsledky. Impulsní výkon jejich vysílacích impulsů je zpravidla 250 kW.
Citlivost přijímače a dynamický rozsah přijímače
Technicky lze dosáhnout citlivosti přijímače nižší než −100 dBm. Tyto přijímače dokážou zpracovávat odražené signály o výkonu menším než jedna desetina pikowattu. V této oblasti představuje významný problém především šum okolního prostředí. Aby byly ztráty ve vedení mezi anténou a přijímačem co nejmenší, jsou přijímače umístěny co nejblíže k anténě.
Zároveň však musí být schopny zpracovat i velmi silné odražené signály. Pro dosažení požadovaného lineárního dynamického rozsahu přijímače až 105 dB pracuje paralelně několik přijímačů s různou citlivostí. Software poté vybere signál s nejlepším poměrem signálu k šumu, který ještě není přebuzen.
Opakovací frekvence impulsů
Moderní srážkové radary mají velmi dynamickou rychlost otáčení antény a opakovací frekvenci impulsů. Protože se počasí odehrává především v troposféře, jejíž horní hranice leží podle zeměpisné šířky přibližně ve výšce 8 až 18 km, je sledovaný výškový rozsah omezen. Při velkých elevačních úhlech proto není nutné využívat maximální dosah 250 km. V těchto úhlech navíc zpravidla neruší odrazy od pevných cílů. Při velkých elevačních úhlech je rovněž menší riziko rušivých víceznačných odrazů od srážek. Lze zde tedy použít mnohem vyšší opakovací frekvenci impulsů a anténa se může otáčet rychleji než při nižších elevačních úhlech.
Obrázek 4: Strategie skenování srážkového radaru
(Měřítko výškové osy je pětinásobně zvětšeno, proto vypadají strmější úhly užší. Ve skutečnosti však mají stejnou šířku svazku.)
Obrázek 4: Strategie skenování srážkového radaru
(Měřítko výškové osy je pětinásobně zvětšeno, proto vypadají strmější úhly užší. Ve skutečnosti však mají všechny stejnou šířku svazku.)
Strategie skenování
Strategie skenování je znázorněna na obrázku 4. Jeden cyklus začíná skenováním srážek, jehož elevační úhel závisí na krycím úhlu (horizontu) radarového stanoviště. Během této otáčky pracuje radar s opakovací frekvencí impulsů 600 Hz, čímž dosahuje maximální jednoznačné měřicí vzdálenosti 250 km, z níž se však využívá pouze 150 km. Anténa se otáčí rychlostí 12° za sekundu (≙ 2 min⁻¹). Poté začíná objemové skenování s vyzařovacím diagramem antény při úhlu 5,5° a po každé další otáčce se úhel zmenší o jeden stupeň. Tato skenování používají opakovací frekvenci impulsů 600 nebo 800 Hz. Rychlost otáčení antény se mírně zvýší na 18° za sekundu (≙ 3 min⁻¹), pouze nejnižší diagram znovu používá rychlost 12° za sekundu (potlačení odrazů od pevných cílů). Při osmé otáčce probíhá skenování s elevačním úhlem 8° a opakovací frekvencí impulsů 800 nebo 1 200 Hz. Pro elevační úhly 12°, 17° a 25° se používá 2 410 Hz při rychlosti otáčení 30° za sekundu (≙ 5 min⁻¹). Na závěr se provede skenování kolmo vzhůru, které slouží pro interní kalibraci. Anténa se poté natočí na sever a čeká na zahájení dalšího cyklu. Všechny srážkové radary Německé meteorologické služby zahajují otáčení pro další cyklus současně. Tím se otáčení antén přibližně synchronizuje a snižuje se riziko vzájemného rušení. Současně to podporuje vytváření kompozitních radarových produktů (výpočet obrazů a spojování dat z několika radarů), protože například údaje ze srážkového skenování pocházejí ze stejné minuty.
Obrázek 5: Horizontální radarové pokrytí sítě meteorologických radarů v Německu (Zdroj: Německá meteorologická služba)
Rozmístění
Německá meteorologická služba provozuje v Německu síť 17 srážkových radarů, které jsou rozmístěny tak, aby pokrývaly celé území Spolkové republiky Německo. Jejich pokrytí se částečně překrývá, takže při výpadku jednoho zařízení mohou být použita data ze sousedních radarů. Jeden z těchto radarů je transportovatelný, takže při plánovaných dlouhodobějších odstávkách může být přemístěn na příslušné stanoviště.
Přehled meteorologických radarů představených na Radartutorialu.