www.radartutorial.eu www.radartutorial.eu Radiolokační přijímač

Blokové schéma přijímače meteorologického radaru

Blokové schéma meteorologického radaru s lineárním přijímačem o velkém dynamickém rozsahu a řízeným útlumovým článkem.

Obrázek 1: Blokové schéma meteorologického radaru s lineárním přijímačem o velkém dynamickém rozsahu

Blokové schéma přijímače meteorologického radaru

Lineární přijímač s velkým dynamickým rozsahem

U meteorologických radarů se nejen určují polohy cílů, ale především se provádějí měření. Tento základní princip určuje také požadavky na přijímač meteorologického radaru.

Přijímač musí spolehlivě pracovat i při silných odrazech od nepohyblivých objektů. Vyžaduje velký dynamický rozsah, velmi vysokou citlivost a především pokud možno lineární a přesně známou přenosovou charakteristiku. Pouze za těchto podmínek lze ze změřené amplitudy echa kvantitativně odvozovat intenzitu srážek.

Komprese dynamického rozsahu v přijímači je v zásadě možná, pokud je její charakteristika známá a v požadovaném měřicím rozsahu jednoznačně invertovatelná. Radarový signálový procesor musí být schopen z komprimovaného signálu zpětně vypočítat původní amplitudu. Zejména nesmí dojít ke ztrátě informace o amplitudě v důsledku omezování signálu nebo přebuzení. Proto jednoduché obvody STC a logaritmické zesilovače mezifrekvenčního signálu s následnou demodulací, používané u přehledových radarů pro sledování vzdušného prostoru, nejsou bez odpovídající korekce přenosové charakteristiky vhodné pro kvantitativní meteorologická měření.

V zobrazeném zapojení přijímače se však používá logaritmický zesilovač s navazujícím analogově-digitálním převodníkem, který vytváří řídicí signál pro řízený útlumový článek (atenuátor). Tento řídicí signál se současně předává radarovému signálovému procesoru. Procesor tak zná právě použitou hodnotu útlumu a může ji zohlednit při výpočtu původní amplitudy echa.

Regulace musí reagovat dostatečně rychle a musí být časově přesně sladěna s příslušným signálem echa. V zobrazeném zapojení se k tomu používají rychlé paralelní analogově-digitální převodníky (Flash ADC) se zpožděním řádově jedné nanosekundy. Aby se změna útlumu projevila ve správném okamžiku, musí být odpovídajícím způsobem zpožděn také signál v lineární přijímací větvi. Tím lze zabránit rušivým spínacím špičkám a chybám při měření amplitudy. Zpoždění tohoto řádu lze realizovat pomocí koaxiálních zpožďovacích vedení s délkou kabelu několika metrů.

Blokové schéma meteorologického radaru s lineárním přijímačem o velkém dynamickém rozsahu.

Obrázek 1: Blokové schéma meteorologického radaru s lineárním přijímačem o velkém dynamickém rozsahu

Zobrazený systém představuje koherentní radar. Všechny frekvence a hodinové impulzy jsou odvozeny od vysoce stabilní frekvence hlavního oscilátoru, a mají proto vzájemně definovaný fázový vztah. Opakovaným násobením frekvence a směšováním vzniklých mezisignálů se vytváří frekvence STALO. Je o mezifrekvenci (IF) vyšší než vysílací frekvence.

Také mezifrekvence se odvozuje od frekvence hlavního oscilátoru. Příslušný oscilátor se často označuje jako COHO, protože zajišťuje fázový vztah (koherenci) v přijímací cestě. Směšováním frekvencí STALO a COHO se vytváří vysílací frekvence. V modulátoru se nejprve vytváří vysílací impulz s malým výkonem jako krátký úsek tohoto nepřetržitého vysokofrekvenčního kmitání. Impulz je následně zesílen a anténou vyzářen s vysokým výkonem. Jako koncový zesilovač vysílače slouží vícedutinový klystron, který umožňuje dosáhnout vysokého impulzního výkonu při krátké době trvání vysílacího impulzu.

Frekvenci opakování impulzů lze přepínat. Tuto změnu je možné spojit s odpovídající úpravou délky vysílacího impulzu, aby radar pracoval s konstantním činitelem plnění (Duty Cycle). To však předpokládá, že lze také šířku pásma přijímače přizpůsobovat různým délkám impulzů.

Pro úplné prostorové skenování lze používat různé periody opakování impulzů, a tím také různé maximální měřicí dosahy. Při velmi velkých elevačních úhlech není nutné vyhledávat oblaka až do výšky ionosféry. Při elevačních úhlech přibližně 15 až 20° a vyšších proto může být menší měřicí dosah zcela dostačující. Potřebná doba příjmu je pak kratší než při vyzařování pod malými elevačními úhly s velkým měřicím dosahem. Celé prostorové skenování tak může být dokončeno za kratší dobu.