Co je to vlnovod?
Základy vlnovodu
Obrázek 1: Rozměry obdélníkového vlnovodu, zde velmi krátký úsek vlnovod s spojkou pro frekvence 18,0 … 26,5 GHz
Obrázek 1: Rozměry obdélníkového vlnovodu, zde velmi krátký úsek vlnovod s spojkou pro frekvence 18,0 … 26,5 GHz
Obrázek 2: Vznik vlnovodu z zkratovaných úseků vedení λ /4
Základy vlnovodu
Vlnovody jsou vodiče pro vysokofrekvenční elektromagnetické vlny. Jedná se o kovové trubky často z vysoce kvalitního materiálu (měď, mosaz – částečně také postříbřené nebo dokonce pozlacené). Nejnovější technologií je výroba těchto vlnovodů z galvanicky pokovených velmi lehkých uhlíkových kompozitů.[1]
Vlnovody mohou mít obdélníkový, kruhový nebo eliptický průřez, přičemž obdélníkové vlnovody se nejčastěji používají u relativně krátkých spojů. Vlnovody mají oproti koaxiálním kabelům podstatné výhody, které však lze v praxi smysluplně využít pouze při vysokých frekvencích od 1 GHz. S jejich pomocí lze přenášet elektrický výkon v mikrovlnném rozsahu s mnohem menšími ztrátami než pomocí drátových elektrických vedení. V kovových plochách jsou elektrická a magnetická pole používaná k přenosu energie nulová, proto jsou tato pole omezena na prostor uvnitř stěn vlnovodu. Jsou tak zcela odstíněny proti záření, a to jak zevnitř ven (čímž nedochází ke ztrátám výkonu vyzařováním), tak zvenku dovnitř, což vede k dobré odolnosti proti rušení při velmi slabých užitečných signálech.
Nevýhody koaxiálních kabelů:
V frekvenčním rozsahu nad přibližně 1000 MHz vykazují koaxiální vedení při přenosu vysokých výkonů
(např. vysílacích signálů) řadu významných nevýhod, jako je vysoké tlumení a nízká odolnost proti průrazu.
Tlumivé ztráty vznikají v důsledku vlastních kapacit a indukčností vedení, jakož i
skine efektu,
a s rostoucí přenosovou frekvencí se výrazně zvyšují.
Nad 36 GHz lze koaxiální kabely kvůli vysokému tlumení téměř nepoužívat.
Odolnost proti průrazu je u koaxiálního kabelu silně omezena malou vzdáleností mezi vnitřním a vnějším vodičem.
Zatímco u signálů s nízkým výkonem jsou tyto nevýhody ještě přijatelné, v oblasti vysokého výkonu vedou k netolerovatelným ztrátám.
Konstrukce vlnovodu
Normální dvouvodičové vedení by muselo být v pravidelných intervalech podepřeno izolátory. Tyto distanční vložky nemusí být při vysokofrekvenčních aplikacích izolovány, mohou být provedeny jako zkratované a laděné λ /4 vedení (tzv. „stubs“). Při dobrém přizpůsobení transformují zkrat na velmi vysokoodporové připojení k dvouvodičovému vedení.
Obrázek 3: E-pole ve vlnovodu (průřez, momentální snímek režim H10)
Teoreticky vzniká vlnovod tak, že se nespočet takových stubů seřadí do ležícího profilu ve tvaru U. Dva z těchto profilů spojené proti sobě pak tvoří vlnovod s obdélníkovým průřezem a šířkou λ /2.
Tyto úseky vedení λ /4 činí funkci vlnovodu závislou na frekvenci. Signály se mohou šířit v vlnovodu až od určité frekvence. Tato frekvence závisí na rozměrech vlnovodu, zejména na straně „a“. Podmínky pro šíření jsou splněny, pokud je přenášená vlnová délka menší než takzvaná mezní vlnová délka λ cut.
Hranice vlnové délky obdélníkového vlnovodu se vypočítá podle vzorce:
| λcut = 2 · a | λcut = hranice vlnové délky [m] a = delší rozměr průřezu vlnovodu. [m] |
Z toho je zřejmé, že větší vlnové délky vyžadují také větší rozměry vlnovodu. Od určité vlnové délky (například pod 1 GHz – což odpovídá vlnové délce větší než 30 cm) se však vlnovod stává příliš velkým a nepraktickým.
Rozměry vlnovodů jsou specifikovány podle normy DIN 47302. Specifikace a označení DIN odpovídají specifikacím a označením IEC 153. U obdélníkového vlnovodu je užší strana „b“ poloviční oproti širší straně „a“. Pro část vlnovodu na obrázku 1 se používá lisovaná mosazná obdélníková trubka jako polotovar typu WR 42. Název WR 42 je odvozen od anglického označení „Waveguide Rectangular“ a následující číslo odpovídá šířce strany „a“ v setinách palce.
- Jeho strana „a“ je tedy přesně 0,42 palce, 0,42 · 25,4 mm = 10,67 mm široká.
- Šířka strany „b“ je přesně polovina, tedy 5,34 mm.
- Jeho dolní mezní frekvence je 14,051 GHz. Přenosy frekvencí s nízkými ztrátami však začínají až od 30 % nad touto mezní frekvencí.
- Horní mezní frekvence je určena podmínkou šíření pro nesprávný mód, jehož dolní mezní frekvence v tomto vlnovodu činí 28,102 GHz. Horní mezní frekvence pro základní mód je přibližně o 5 % nižší.
- Odpovídající frekvenční pásmo pro tento typ vlnovodu leží mezi 18,0 GHz a 26,5 GHz.[2]
pole
Obrázek 4: Obecné mody šíření v vlnovodu
pole
Obrázek 4: Obecné mody šíření v vlnovodu
Šíření elektromagnetických vln ve vlnovodu
Pokud je do vlnovodu přiváděna energie, vytvoří se uprostřed širší strany „a“ elektrické pole (E-pole). Elektrické pole je nejsilnější uprostřed vlnovodu a směrem k užším stranám „b“ slábne. V průřezu má sinusový průběh. Elektrické pole vytváří také magnetické pole. Magnetické pole však nemůže být kolmé na kovový vodič. Jako směr šíření zůstává pouze směr vedený vlnovodem.
Elektrické pole se v čase mění s frekvencí a v podélném směru vlnovodu má maxima a minima ve vzdálenosti poloviny vlnové délky. Vysokofrekvenční energie, která je přiváděna do vlnovodu, tak uvnitř vytváří elektromagnetickou příčnou vlnu (TEM), jejíž elektrické a magnetické pole jsou navzájem kolmé. Elektrické pole (E-pole) se vytváří mezi dvěma širšími stěnami vlnovodu, magnetické pole (H-pole) mezi dvěma užšími. Pole nezůstávají v daných stavech, ale mění svou intenzitu a polaritu v rytmu vstupního signálu, pokud je pozorujeme v časové ose. Tato elektromagnetická vlna se šíří v vlnovodu téměř rychlostí světla.
Obrázek 4: E-pole ve vlnovodu (průřez, momentální snímek režim H10)
Obrázek 5: Rozložení intenzity pole postupné vlny v vlnovodu
Starší obrázek již není k dispozici ve velkém formátu:
Obrázek 6: H-pole v vlnovodu (pohled shora, momentka)
Obrázek 6: H-pole v vlnovodu (pohled shora, momentka)
Obrázek 6: H-pole v vlnovodu (pohled shora, momentka)
Elektrické a magnetické pole jsou u elektromagnetických vln vždy lokálně kolmé k sobě. Pokud elektrické pole směřuje ve směru šíření, hovoříme o E-vlně nebo TM-vlně (z anglického: Transverse Magnetic). Pokud magnetické pole směřuje ve směru šíření, hovoříme o H-vlně nebo TE-vlně (z anglického: Transverse Electric).
strana „a“
Obrázek 6: Odraz šikmo dopadající vlny na kovové stěně
Šíření prostřednictvím vícenásobného odrazu
Šíření vlny ve vlnovodu lze částečně vysvětlit také pomocí geometrické optiky. Vlastnosti vln v vlnovodu lze odvodit z vlastností rovinné vlny. Obrázek 6 ukazuje odraz rovinné vlny o vlnové délce λ0 na kovové stěně při šikmém dopadu (zde pod úhlem φ = 67°). Elektrické pole E je zde kolmé k rovině zobrazení, a proto může být označeno pouze barvou. Vrchol vlny (s +Emax) je zbarven červeně a údolí vlny (s −Emax) modře. Zelená barva symbolizuje nulovou linii.
Úhel dopadu se rovná úhlu odrazu. Při odrazu od stěny dochází k fázovému skoku vlny o 180°. Překrytí obou vln je na obrázku patrné z toho, že v určité vzdálenosti od kovové stěny se tvoří lokální minima a maxima jako silně červeně nebo modře zbarvené oblasti. Ve vzdálenosti
| a = 0,5 | λ0 | (2) |
| cos φ |
vzniká pro E linie úplného vymazání. Kladná vlnová fronta dopadající vlny (červená) se setkává s zápornou vlnovou frontou odražené vlny (modrá). (V tomto grafu to díky aditivnímu míchání barev dává fialovou barvu. Z energetického hlediska by tyto oblasti měly být zobrazeny zeleně.) S příchodem vlny se obrázek časově posouvá doprava.
Podél této linie by bylo možné v odstupu „a“ postavit druhou kovovou stěnu, aniž by se situace až k této stěně nějak změnila. Na této druhé stěně se proces odrazu opakuje a nahrazuje trvalé záření dopadající vlny. Mezi těmito dvěma stěnami (stejně jako předtím pouze u jedné stěny) se vytvářejí kladná a záporná maxima vlny. Tyto maxima se pohybují jako „balíčky“ s takzvanou fázovou rychlostí nebo skupinovou rychlostí doprava. Ve 3D zobrazení by tyto „balíčky“ odpovídaly zobrazení na obrázku 5. Tyto dvě stěny (nakreslená stěna v dolní části grafu a pouze imaginární stěna ve výšce vodorovné čáry) odpovídají stěnám „b“ vlnovodu.
Z tohoto grafu je rovněž patrné, že optimální šíření vlny v vlnovodu je možné pouze při optimálním úhlu dopadu dopadající vlny. Od tohoto úhlu dopadu φ a vlnové délky přenášené vlny závisí také optimální šířka strany vlnovodu „a”.
Vlnová délka v vlnovodu
V praxi se v vlnovodu vytvářejí minima a maxima napětí v důsledku vícenásobné interference částí energie odražených od stěn. „Balíčky“ putující doprava mají ve svém maximu jinou vzdálenost mezi sebou než vlnová délka λ0 ve volném prostoru. Tato vzdálenost odpovídá
| λh = | λ0 | (3) |
| sin φ |
Vlnová délka kmitání ve vlnovodu λh se proto liší od vlnové délky λ0 ve volném prostoru. Bohužel je tento úhel obtížné změřit. Z poměru vlnové délky k optimálnímu úhlu dopadu lze tyto závislosti propojit. Vlnová délka ve vlnovodu nyní závisí na poměru rozměru a vlnovodu k vlnové délce ve volném prostoru:
(4)
Vzniká fázová rychlost, která se při rovnoměrné vlně šíří rychlostí o faktor sin φ vyšší než je rychlost světla. Proto je vlnová délka v vlnovodu λh často znatelně větší než ve volném prostoru. Přenos energie (a tím i lokální změna kmitání) se však šíří rychlostí, která je nižší než rychlost světla.
Obrázek 7: Zobrazení stěnových proudů vlny H₁₀ (momentální snímek). U postupné vlny se obraz posouvá rychlostí blízkou rychlosti světla ve směru šíření.
Obrázek 7: Zobrazení stěnových proudů vlny H₁₀ (momentální snímek). U postupné vlny se obraz posouvá rychlostí blízkou rychlosti světla ve směru šíření.
Tlumicí chování
Rozhodující pro dobrou vodivost obdélníkového vlnovodu je jeho rozměr (strana „a“) ve vztahu k přenášené frekvenci. Vysoké frekvence vyžadují vlnovody s menšími rozměry a naopak.
Tlumicí chování vlnovodů je silně závislé na frekvenci. Vlnovod provozovaný s mezní frekvencí vykazuje relativně silné tlumení, které dosahuje minima až se zvýšením frekvence, zůstává téměř konstantní v určitém rozsahu a poté opět stoupá.
Tlumení vln se provádí prostřednictvím ztrát stěnového proudu. Obrázek 7 ukazuje rozložení stěnových proudů vlny H₁₀. Hustota stěnového proudu je dána tangenciální složkou magnetické intenzity pole na povrchu stěny. Stěnový proud teče paralelně s povrchem stěny, ale je orientován kolmo ke složce magnetické intenzity pole. Proud stěny teče na spodní a horní stěně uprostřed ve směru šíření. Směrem k okraji tečou další příčné proudy. Z výpočtu plošného integrálu hustoty proudu stěny lze vypočítat tlumivou konstantu vlnovodu.
Proudy stěny tečou pouze na vnitřní straně vlnovodu. Stěny vlnovodu jsou většinou vyrobeny z leštěné mosazi. Vnitřní stěny mohou být také postříbřené nebo (od přibližně 40 GHz) dokonce pozlacené. Nečistoty na vnitřním povrchu působí jako dodatečné tlumení.
Pevnost v průrazu
Pevnost v průrazu vlnovodu závisí na vzdálenosti stěn vlnovodu, tzn. vlnovody s malým průřezem (pro vysoké frekvence) mají nižší pevnost v průrazu než vlnovody s velkým průřezem. U obdélníkových vlnovodů je rozhodující nejmenší vzdálenost, tedy délka strany „b“. Pevnost v průrazu závisí také na vlhkosti vzduchu. Aby se zlepšila pevnost v průrazu při vyšších přenosových výkonech, vytváří se uvnitř vlnovodu přetlak, který vytlačuje vlhký vzduch z vlnovodu nebo mu brání v proniknutí. Tento vzduch se během komprese suší složitým procesem.
Obrázek 8: Při přibližně stejném průměru má vlnovod výrazně lepší průraznost.
Oblasti použití
Vlnovody se používají
- ve vysokovýkonných vysílacích zařízeních v mikrovlnném rozsahu;
- v radarových zařízeních;
- v mikrovlnných troubách jako spojení mezi magnetronem a varnou komorou;
- a také jako krátký kus mezi drážkovým trychtýřovým zářičem a deskou plošných spojů v nízkošumových blokových konvertorech (LNB), které se používají v parabolických anténách pro příjem satelitního signálu.
Reference:
- Tisková zpráva Fraunhoferova institutu pro vrstvovou a povrchovou technologii
- Raw Waveguide Information (technické údaje komerčních vlnovodů)