www.radartutorial.eu www.radartutorial.eu Vymezení pojmů:

Větrné elektrárny a radar

Obrázek 1: Větrná elektrárna

Obrázek 1: Větrná elektrárna

Obnovitelné zdroje energie, jako jsou větrné elektrárny, budou stále více utvářet vzhled krajiny. V blízkosti radarových zařízení jsou však považovány za nežádoucí zdroje rušení a stavební povolení bývá často zamítnuto kvůli blízkosti radaru.

Tvrdí se, že tyto větrné elektrárny snižují dosah radarových zařízení. To je často obtížné si představit. Proto následuje vysvětlení:

Stínění

Přímý vliv, například v důsledku stínění, není měřitelný, protože by byl příliš malý. Stejně jako lidské oko dokáže vidět skrz otáčející se ventilátor, může i radar jednoduše vidět skrz kruh opisovaný rotorovými listy. Kromě toho lze stínění za překážkou širokou pouze 2 až 5 metrů, například stožárem, zjistit přímo jen přibližně do vzdálenosti 1000 metrů za touto překážkou. Poté se vlnoplocha znovu uzavře v důsledku ohybu elektromagnetických vln na této překážce. Malá část vysílané energie se samozřejmě odrazí a již není k dispozici pro cíle nacházející se za překážkou, to však nevysvětluje ztrátu dosahu. Větrná elektrárna je zde pouze překážkou stejně jako dům, strom nebo krtinec a pokud se rotor neotáčí, ve směsi signálů od pevných cílů vůbec nevyniká.

Skutečné studie stínění zveřejnila v roce 2003 společnost Alenia-Marconi Systems po rozsáhlých počítačových simulacích. Podle nich je zeslabení echo signálu letadla letícího přímo v optickém stínu stožáru větrné elektrárny menší než 2 dB. Jde o hodnotu, která zcela zaniká v běžné fluktuaci echo signálu způsobené členitostí jeho efektivní odrazné plochy.

Dále je třeba vzít v úvahu, že při horizontální šířce svazku antény typicky 1,6° a průměru stožáru větrné elektrárny přibližně 3 m se musí elektrárna nacházet v poloměru 3m/[2·sin(1,6°/2)] = 107 m (!), aby zcela zakryla vyzařovací diagram antény, tedy šířku svazku při polovičním výkonu. V praxi jsou větrné elektrárny umístěny podstatně dále, a proto mohou zastínit pouze malou část energie vysílacího impulzu.

Všechna dotčená radarová zařízení pracují ve frekvenčních pásmech, ve kterých mají elektromagnetické vlny kvazioptické vlastnosti. Proto lze provést názorný pokus pomocí výkonné svítilny, jejíž světelný svazek lze pokud možno zaostřit posunutím reflektoru. Nasměrujte svazek svítilny na stěnu vzdálenou přibližně 6 až 10 metrů a otáčením reflektoru jej zaostřete na co nejmenší světelnou skvrnu. Poté na libovolném místě vložte do světelného svazku tužku (pozor: pouze tužku, nikoli zároveň ruku!) a sledujte stín na stěně. Pokud stín není viditelný, sledujte vliv tužky na jas světelné skvrny. Zjistíte,

  • že od určité minimální vzdálenosti od svítilny již není patrný žádný vliv na jas;
  • že do určité vzdálenosti tužky od osvětlené stěny rovněž není patrný žádný stín.

Poměr průměru tužky k průměru světelného svazku přibližně odpovídá poměru, který zaujímá větrná elektrárna ve vzdálenosti 5 až 10 km vůči šířce anténního diagramu radaru řízení letového provozu.

Odvolávat se pouze na stínění tedy představuje nepřípustné zjednodušení vlivu větrné elektrárny na radarové zařízení a má jen málo společného se skutečností. Stín lze měřit pouze bezprostředně a v relativně malé vzdálenosti za větrnou elektrárnou. (Tedy ve výšce a vzdálenosti, kterým by se pilot měl z pochopitelných důvodů stejně vyhnout.) Dosud také nikdo nevysvětlil, proč má stínění způsobené větrnou elektrárnou na radar negativní vliv, zatímco stejně velké stínění například skupinou stromů lze tolerovat.

Útlum za skupinou stromů nebo větrným parkem se pohybuje kolem 2 decibelů. Přirozené kolísání echo signálu letadla, tedy ztráta v důsledku fluktuace, však může přesahovat 30 decibelů, a být tedy případně více než tisíckrát větší. Radar si musí poradit i s tím.

Vliv na dosah radaru

Radarové zařízení může rozlišit echo signály od pevných objektů od echo signálů pohybujícího se objektu, například letadla, vyhodnocením Dopplerovy frekvence. Zobrazení echo signálů od pevných cílů, jako jsou domy, stromy a kopce, je potlačeno pomocí technického obvodu. Výjimku zde představuje pouze větrná elektrárna. Otáčející se rotorové listy rovněž vytvářejí Dopplerovu frekvenci, takže echo signál větrné elektrárny je k nerozeznání podobný echo signálu vrtulníku ve visu. Právě to činí z větrné elektrárny překážku, kterou již nelze tolerovat. Radarové zařízení pro tento echo signál vyvolá falešný poplach. Tento falešný poplach musí být nejprve zpracován stejně jako skutečný poplach. Rozpoznání, že se jedná o falešný poplach, vyžaduje čas. U digitálních radarových zařízení jde o výpočetní čas, u analogových radarových zařízení o čas pozornosti řídícího letového provozu nebo operátora radaru. Často je nutné vyčkat ještě na jednu otáčku antény, než lze o tomto cíli rozhodnout. Jeden falešný poplach ještě nepředstavuje problém, avšak větrné elektrárny bývají obvykle umístěny těsně vedle sebe. Každá větrná elektrárna vyvolává falešný poplach a četnost falešných poplachů velmi rychle vzroste na hodnoty, které již nelze tolerovat. Malé letadlo nacházející se nad větrným parkem by tak mohlo zůstat nezjištěno.

Je nutné přijmout opatření ke snížení četnosti falešných poplachů v radarovém zařízení. Běžnou praxí je zanést polohy těchto větrných elektráren do mapy pevných odrazů – druhu elektronické mapy v paměti procesoru radarového signálu – a dlouhodobě pro ně ukládat naměřené průměrné amplitudy echo signálů. Při následující otáčce antény se dále zpracovává pouze rozdíl mezi aktuálně naměřenou hodnotou a touto uloženou amplitudou echo signálu. Tato metoda je velmi účinná, pokud je echo signál pevné překážky konstantní. U větrných elektráren tomu tak bohužel bývá jen zřídka, protože směr větru a poloha rotoru se neustále mění. To znamená, že pro tento bod terénu musí být stanovena vyšší prahová hodnota, nad kterou radar rozpozná významný cíl. Zde procesor radarového signálu naráží na své meze, protože všechny tyto výpočty musí probíhat v reálném čase. Často se používají procesory, u nichž tyto výpočty nejsou řízeny softwarovými programy, ale provádí je mimořádně rychlá pevně zapojená logika. Pokud tato logika nedokáže rozhodnout, zda cíl existuje či nikoli, je rozhodnutí předáno další úrovni, která může porovnat několik otáček antény, ale jejíž výsledek již není k dispozici v reálném čase.

Všechna tato opatření ke snížení četnosti falešných poplachů současně snižují pravděpodobnost detekce skutečných cílů. V důsledku různých prahových hodnot při zpracování signálu jsou četnost falešných poplachů a pravděpodobnost detekce vzájemně závislé a nepřímo úměrné. Právě v tom spočívá problém: dosah radarového zařízení se stanovuje pro konstantní pravděpodobnost detekce. Pokud se tato pravděpodobnost zhorší, účinně se zmenší také dosah radarového zařízení. To rovněž vysvětluje, proč bylo možné menší počet větrných elektráren v blízkosti radaru ještě tolerovat, zatímco výstavba dalších zařízení by dosah radaru výrazně ovlivnila.

Možná řešení

Obrázek 2: Dopplerova spektra letadla a větrné elektrárny se výrazně liší.

Obrázek 2: Dopplerova spektra letadla a větrné elektrárny se výrazně liší.

Kromě restriktivních stavebních omezení je k dispozici také několik technických řešení. Jako možné zlepšení je třeba nalézt opatření, které zkrátí dobu potřebnou k rozpoznání případného falešného poplachu. Inženýrská společnost Cambridge Consultants vyvinula radarovou metodu, která kontroluje příslušný směr desetkrát za sekundu namísto dosavadního jednoho měření každé 4 sekundy. Tím v reálném čase jednoznačně rozpozná, že daným cílem je větrná elektrárna. Cambridge Consultants tuto metodu označuje jako holografický radar™

To je možné u radarového zařízení, které pomocí fázované anténní soustavy provádí digitální formování svazku. Tato technologie, dosud vyvíjená pouze pro nejmodernější vojenské radary, je nyní cenově dostupná také pro civilní použití. Protože již nejsou používány mechanicky rotující konstrukční skupiny, je tato metoda bezúdržbová a zcela nezávislá na povětrnostních podmínkách, například na rychlosti větru. Pro úkoly řízení letového provozu je rovněž velkou výhodou možnost určovat třetí souřadnici, tedy letovou výšku, nezávisle na sekundárním radaru.

Použitím moderní statistické metody pro určování prahových hodnot při CFAR lze dosavadní snížení pravděpodobnosti detekce v blízkosti větrných elektráren téměř zcela odstranit.

Obrázek 2 ukazuje rozdíly v Dopplerově frekvenci během po sobě následujících period impulzů u dvoumotorového vrtulového letadla a větrné elektrárny pro radar v pásmu I. Letadlo má Dopplerovu frekvenci s vyšší amplitudou, která pochází od trupu, křídel a ocasních ploch. Tato Dopplerova frekvence vyplývá z radiální rychlosti letadla. Vrtule vytvářejí další výchylky s jinými Dopplerovými frekvencemi, označované jako čáry JEM (z „Jet Engine Modulation“).

Největší echo signál větrné elektrárny vzniká odrazem od pevné věže bez Dopplerovy frekvence (fD = 0). Listy větrné elektrárny rovněž vytvářejí Dopplerovy frekvence, jejichž maximální velikost je srovnatelná s vrtulovým letadlem. Každá malá část povrchu velkých listů má však jinou radiální rychlost, takže nevznikají impulzní amplitudy jako u leteckých vrtulí, ale plynulý přechod od záporného k kladnému maximu. Na základě těchto rozdílů ve spektru lze větrnou elektrárnu jednoznačně odlišit od letadla.

Dále probíhají pokusy [1] snížit pomocí stealth technologie efektivní odraznou plochu rotorů větrných elektráren. Kromě toho, že je tato technologie velmi drahá, je bohužel přizpůsobena pouze určitému frekvenčnímu pásmu, a proto má jen omezenou účinnost. Navíc nesmí učinit větrnou elektrárnu zcela neviditelnou, protože jinak by bylo nebezpečí srážky za špatné viditelnosti příliš vysoké i přes použití navigačního radaru. Je zajímavé, že tyto větrné elektrárny se stealth technologií proto mají koutový odražeč, aby je navigační radary přesto mohly detekovat. Nejde o rozpor, protože echo signál zeslabený stealth technologií silně kolísal a obsahoval Dopplerovu frekvenci. Koutový odražeč naproti tomu vytváří ve směru vyhledávajícího radaru konstantní echo signál, který může radar podle potřeby potlačit nebo zobrazit.

Jako další možné řešení by v budoucnu mohla být každá větrná elektrárna vybavena odpovídačem pro sekundární radar, který by radarovému zařízení sděloval: Tento echo signál pochází z větrné elektrárny xyz! V ideálním případě by bylo možné přenášet také směr větru a rychlost rotoru. Procesor radarového signálu by tento echo signál zpracoval jako cíl, koreloval jej se signálem odpovídače, ale podle potřeby by jej nezobrazil nebo by tímto signálem vůbec nezatěžoval vzdálené displeje. Technické nároky na straně větrné elektrárny by byly relativně malé. Na straně radaru by bylo nutné pouze přizpůsobit software tomuto řešení a u novějších radarových zařízení případně také zvýšit výpočetní výkon procesorů radarového signálu kvůli nyní podstatně většímu počtu relevantních cílů. Namísto sekundárního radaru by bylo možné použít také spojení prostřednictvím vlastní IP adresy každé větrné elektrárny. Podstatně větší úsilí by vyžadovala správa tohoto řešení, protože vyžaduje standardizaci, kterou by možná nejprve musela mezinárodně uznat ICAO. Toto řešení by mimochodem mělo ještě jednu výhodu: díky známým polohám větrných elektráren a jejich signálům odpovídačů by dosavadní testovací odpovídače byly zbytečné a radarová zařízení by mohla využívat prostorově rozmístěné větrné elektrárny k interní kalibraci svých přijímacích kanálů.


[1] Stealth technologie: http://www.hitek-ltd.co.uk/