www.radartutorial.eu www.radartutorial.eu Zpracování radarového signálu

Korelace

Korelace je metoda porovnávání průběhů dvou signálů. Popisuje, do jaké míry se signály shodují při určitém časovém posunu. Při zpracování signálů se tato metoda používá především k rozpoznávání známých signálových vzorů, k určování rozdílů dob šíření signálů a k detekci periodických signálů skrytých v šumu. Korelace je proto důležitou metodou analýzy v časové oblasti.

Při zpracování radarových signálů se často porovnává přijatý signál se známým referenčním signálem. Za tímto účelem se oba průběhy signálů myšlenkově nebo výpočetně posouvají vůči sobě. Při časovém posunu, kdy se signály nejlépe shodují, vzniká maximum korelační funkce. Toto maximum udává časové zpoždění mezi oběma signály. U spojitých signálů se porovnávání provádí násobením odpovídajících okamžitých hodnot obou signálů a následnou integrací jejich součinu v uvažovaném časovém intervalu:

Vzorec (1) (1)

U diskrétních nebo digitálních signálů se odpovídající hodnoty signálů vzájemně násobí a získané součiny se následně sčítají:

Vzorec (2) (2)

Přitom τ, respektive m, označuje časový posun mezi oběma signály. Čím větší je shoda signálů při určitém časovém posunu, tím výraznější je odpovídající maximum korelační funkce.

Pokud se signál porovnává se svou vlastní časově posunutou kopií, hovoříme o autokorelaci. Lze ji využít například k rozpoznávání opakujících se složek signálu nebo jeho periodicity. Porovnávání dvou různých signálů se naproti tomu nazývá vzájemná korelace. U radaru je přijatá odražená signálová odezva v ideálním případě časově zpožděnou a zeslabenou kopií vyslaného signálu. Porovnávání skutečně přijatého signálu s vyslaným signálem se proto provádí pomocí vzájemné korelace, jejíž průběh v tomto ideálním případě odpovídá časově posunuté a amplitudově škálované autokorelaci vyslaného signálu.

Referenční signál je zpravidla známý, například jako uložená kopie vyslaného radarového signálu. Pro výpočet korelace může být také normalizován na určitou amplitudu nebo energii. Běžná korelační funkce však není omezena maximální hodnotou 1. Teprve při vhodně normalizované korelaci lze míru shody posuzovat podle předem stanoveného rozsahu hodnot.

Praktickým využitím korelace je například optimální filtr a také měření vzdálenosti pomocí šumového radaru. Protože odražený signál přichází se zpožděním vůči vyslanému signálu, lze z polohy maxima korelační funkce určit dobu šíření signálu. Z ní je pak možné vypočítat vzdálenost odrážejícího radarového cíle.

Zdroj: