Die Radargrundgleichung
Radarová rovnice se používá k popisu fyzikálních souvislostí od vysílacího výkonu přes šíření vln až po příjem. Pomocí ní lze určit výkon Pe na vstupu radarového přijímače v závislosti na vysílacím výkonu PS, vzdálenosti R a reflexních vlastnostech objektu σ. Je-li známa citlivost přijímače, lze tak odhadnout, do jaké vzdálenosti za daných okolností bude cílový objekt generovat dostatečně silný echo signál, aby byl radarovým zařízením rozpoznán. Pomocí radarové rovnice lze tedy posoudit provozní výkonnost radarových zařízení.
Odvození radarové rovnice
V následujícím textu se nejprve předpokládá, že se elektromagnetické vlny mohou šířit za ideálních podmínek, tedy bez rušivých vlivů.
Obrázek 1: Nesměrová hustota výkonu se rozprostírá na povrchu koule
Obrázek 1: Nesměrová hustota výkonu se rozprostírá na povrchu koule
Pokud je vysokofrekvenční energie vyzařována izotropním zářičem, rozprostírá se rovnoměrně do všech směrů. V důsledku toho plochy se stejnou hustotou výkonu tvoří koule kolem zářiče. S rostoucím poloměrem koule se energie rozloží na větší plochu (A= 4 π R²) kolem zářiče. Jinými slovy: vztaženo k předpokládané ploše se hustota výkonu S na ploše A s rostoucí vzdáleností zmenšuje v důsledku divergence záření.
Pro nesměrovou výkonovou hustotu Su ve wattech na jednotku plochy na kouli o poloměru R1 tedy platí následující vzorec:
(1)
- PS = vysílací výkon [W]
- Su = nesměrová výkonová hustota
- R1 = vzdálenost vysílací antény – cíl [m]
Obrázek 2: Zisk antény vynásobený neusměrněnou hustotou výkonu dává usměrněnou hustotu výkonu
Obrázek 2: Zisk antény vynásobený neusměrněnou hustotou výkonu dává usměrněnou hustotu výkonu
Pokud je vyzařování (při konstantním vysílacím výkonu) omezeno směrovostí antény na dílčí plochu koule, dochází ve směru vyzařování ke zvýšení hustoty výkonu. Hovoří se o zisku antény. Pro usměrněnou hustotu výkonu Sg platí:
(2)
- Sg = směrová hustota výkonu [W]
- Su = nesměrová hustota výkonu
- G = anténní zisk
Radarové antény samozřejmě nejsou ve skutečnosti „částečně vyzařujícími” sférickými zářiči, ale směrovými anténami (např. parabolické antény nebo fázová anténní řada) s anténním ziskem 30 až 40 dB, což ve vzorci odpovídá faktoru 1 000 až 10 000.
Detekce cíle nezávisí pouze na hustotě výkonu v místě cíle, ale také na omezení, kolik z něj se skutečně odráží směrem k radarovému zařízení. K určení využitelného odraženého výkonu je zapotřebí odrazová plocha σ Tato veličina, kterou je obtížné změřit, závisí na několika faktorech. Je tedy zřejmé, že větší plocha odráží více výkonu než malá plocha, jinak řečeno:
Airbus nabízí při stejné letové poloze větší odrazovou plochu než jednomotorové sportovní letadlo. Kromě toho odrazová plocha silně závisí na tvaru, povrchové úpravě a použitých materiálech.
Shrneme-li dosud řečené, vyplývá, že odražený výkonPr (v místě dopadu) je dán hustotou výkonu Su, ziskem antény G a velmi proměnlivou odrazovou plochou σ :
Obrázek 3: Souvislost mezi vzorci (3) a (4)
(3)
- Pr = odražený výkon [W]
- σ = odrazová plocha [m²]
Zjednodušeně lze cíl na základě odraženého výkonu opět považovat za zářič. Odražený výkon Pr se pak stává vyzařovaným výkonem.
Jelikož na zpáteční cestě echa panují stejné podmínky jako na cestě tam, vyplývá pro hustotu výkonu v místě příjmu Se:
(4)
- Se = hustota výkonu v místě příjmu
- Pr = odražený výkon [W]
- R2 = vzdálenost cíl – přijímací anténa [m]
Na radarové anténě závisí přijímaný výkon Pe na hustotě výkonu Se v místě příjmu a na účinné ploše antény AW.
(5)
- Pe = přijímací výkon v místě příjmu
- Se = hustota výkonu v místě příjmu
- AW = efektivní plocha antény (apertura)
Efektivní plocha antény vyplývá ze skutečnosti, že anténa nepracuje beze ztrát, tj. geometrické rozměry nejsou zcela k dispozici jako přijímací plocha. Obvykle je účinnost antény o faktor 0,6 až 0,7 (faktor Ka) menší, než by naznačovaly geometrické rozměry.
Pro efektivní plochu antény platí:
(6)
- AW = efektivní plocha antény (apertura) [m²]
- A = geometrická plocha antény [m²]
- Ka = příslušný ztrátový faktor typický pro danou anténu
Z toho vyplývá pro výkon Pe v místě příjmu:
Dosud byly při odvození vzorců zohledňovány cesta tam a zpět odděleně. V dalším kroku budou obě cesty sloučeny a jelikož vzdálenost R1 (anténa – cíl) je rovna R2 (cíl – anténa), bude to v dalším kroku zohledněno.
(9)
Další rovnice, kterou zde nebudeme odvozovat, vyjadřuje vztah mezi ziskem antény G a použitou vlnovou délkou λ.
(10)
Převedením na anténní plochu A · Ka a dosazením do rovnice (9) dostaneme:
(11)
Po převodu na dosah R vzniká klasická forma radarové rovnice:
(12)
Při odvození radarové rovnice byly zohledněny všechny veličiny, které ovlivňují nerušené šíření radarových signálů. Kromě toho byly znázorněny závislosti těchto veličin a nakonec shrnuty do klasické radarové rovnice.
Kromě tohoto teoretického přístupu lze radarovou rovnici velmi dobře použít i v praxi, např. k určení výkonnosti radarových zařízení. Pro tyto rozšířené úvahy však forma klasické radarové rovnice ještě není vhodná. Je třeba provést několik dalších úvah.
Vzhledem k určitému radarovému zařízení lze většinu veličin (Ps, G, σ) považovat za konstantní, protože se jedná o proměnné údaje zařízení pouze v malých rozsazích. Naproti tomu efektivní odrazová plocha σ představuje těžko uchopitelnou veličinu, a proto se většinou předpokládá prakticky orientovaná hodnota 1 m².
Za této podmínky je zajímavý příkon Pe, který v radarovém přijímači vyvolává právě ještě vnímatelný echo signál. Tento příkon se nazývá PE min. Menší příkony nejsou využitelné, protože zanikají v šumu přijímače. Dosazení PE min do radarové rovnice umožňuje pomocí rovnice určit teoretický maximální dosah Rmax.
(13)
Praktickým uplatněním této radarové rovnice je stanovení výkonových parametrů určitých radarových zařízení s cílem tato zařízení porovnat a vyhodnotit.
Vlivy na dosah radarového zařízení
Všechny úvahy související s radarovou rovnicí byly dosud prováděny za předpokladu, že se elektromagnetické vlny mohou šířit za ideálních podmínek. I matematický popis anténního zisku vychází z zjednodušujícího modelu. V praxi však dochází k řadě ztrát, které nelze opomenout, protože částečně výrazně snižují účinnost radarového zařízení.
K tomu se nejprve radarová rovnice rozšíří o (celkový) faktor ztráty Lges. Jelikož tyto ztráty snižují dosah, objevuje se tento faktor ve jmenovateli:
(14)
Tento faktor zahrnuje mimo jiné následující typy ztrát uvedené jako příklady:
- L D = vnitřní ztráty útlumu v zařízení na vysílací a přijímací trase
- L f = fluktuace při odrazu od cíle
- L Atm = atmosférické ztráty útlumu na šíření k cíli a zpět
Vnitřní ztráty (index D pochází z anglického slova Device) útlumu v zařízení vznikají hlavně u vysokofrekvenčních komponent, jako jsou vlnovody, filtry, ale také radom. Tento typ ztráty je, vztaženo na konkrétní radarové zařízení, svou hodnotou relativně konstantní a také dobře určitelný (měřitelný).
Jako stálý vliv je třeba uvést ještě
atmosférické útlumy
a odrazy na zemském povrchu.
Různé ztrátové faktory v radarovém systému
Úvaha o přijímacím výkonu
Velikost minimálního možného vstupního výkonu lze sice relativně snadno určit jako srovnávací měření, obvyklé je však rozčlenění na poměr signálu k šumu a velikost šumu jako šumového výkonu na vstupu přijímače. Echosignál musí být o daný poměr signálu k šumu větší než úroveň šumu, aby mohl být rozpoznán jako signál cíle. Hraničním případem je, že je stejně velký.
(15)
- k = 1,38·10-23 J/K, (Boltzmannova konstanta)
- T = absolutní teplota v kelvinech
- Bw = šířka pásma přijímače
V praxi se však vyžaduje minimální poměr signálu k šumu, to znamená, že signál echa by měl být o faktor poměru signálu k šumu větší než samotný šum. V rovnici (14) se PEmin nahradí rovnicí (15) a navíc se vloží minimální poměr signálu k šumu (S/N)min:
(16)
Šířka pásma přijímače Bw by měla být zvolena co nejmenší, ale stále dostatečně velká, aby umožňovala přenos echoimpulsů s minimálním zkreslením. V radarové technice se často používá Rayleighovo kritérium, které definuje, že optimální šířka pásma jednoduchého obdélníkového impulsu se rovná reciproké hodnotě jeho trvání (Bw=1/τ).
(17)
Tímto způsobem získáme konečnou podobu radarové rovnice pro impulzní radar. Zajímavé na této podobě je, že parametry typické pro dané zařízení (Ps·τ) odpovídají určitému množství energie.
U radarových zařízení s intrapulzní modulací a kompresí impulzů musí být šířka pásma přijímače vypočítána na základě délky komprimovaného impulzu. Mohli bychom tedy předpokládat, že by zde bylo možné použít také komprimovanou délku impulsu. V tom případě by však musel být do čitatele zahrnut také poměr komprese impulsu, protože při kompresi impulsu se mnoho malých subimpulsů sčítá koherentně, zatímco šum je nekoherentní a nemůže se tedy sčítat ve stejné míře.
La moltiplicazione della durata dell’impulso di trasmissione compresso per il tasso di compressione dell’impulso è, tra l’altro, tecnicamente molto simile all’integrazione coerente dell’impulso, il che significa che anche con un’integrazione dell’impulso è possibile aumentare la portata massima.
Vliv zemského povrchu
Obrázek 4: Víceúrovňový příjem odrazem od zemského povrchu
Obrázek 4: Víceúrovňový příjem odrazem od zemského povrchu
Rozšířená, dnes však již nepoužívaná forma radarové rovnice zohledňuje další faktory, jako je vliv zemského povrchu, a dále rozkládá citlivost přijímače (šumový faktor), úhel pokrytí stanoviště (faktor se sinusovými funkcemi) a atmosférické tlumení (faktor s exponenciální funkcí).
(18)
V tomto vzorci znamenají kromě již známých veličin:
- Kα = ztrátový faktor namísto Lges.
- Az = efektivní odrazová plocha namísto σ
- ti = délka impulzu
- nR = šumové číslo přijímače
- d = faktor zřetelnosti zobrazovacího přístroje
- Re = počáteční vzdálenost tlumícího média
- γ = úhel výšky cíle
- K = Boltzmannova konstanta
- T0 = absolutní standardní teplota 290 K
- γ = úhel vyzařování
- δR = rozdíl vzdáleností se zvýšeným tlumicím faktorem
- hm = střední výška antény
To, že se vzorec v této podobě již nepoužívá, je dáno skutečností, že v něm popsaný vliv zemského povrchu je přizpůsoben radarovým zařízením v rozsahu VHF, která se dnes v Evropě a USA již nepoužívají.