Šum v radiolokaci
Obrázek 1. Šumové pozadí na indikátoru kruhového přehledu
Šum v radiolokaci
Šum je náhodný, zpravidla nežádoucí signál. Vyskytuje se v různých aplikacích:
- můžete jej slyšet v akustických signálech jako dodatečné trvalé syčení,
- můžete jej vidět jako změnu jasu nebo barvy pozadí nebo videoznaček nebo (viz zvětšený obrázek 1) bodovou změnu jasu na obrazovce indikátor kruhového obzoru radaru a
- můžete změřit šumové napětí (úroveň šumu) pomocí osciloskopu nebo pozorovat ve formě „zelené trávy“ na indikátoru typu A radiolokačního systému.
Vliv šumu je nejvíce patrný tam, kde jsou užitečné signály na nízké úrovni, například při slabém echo signálu v přijímači radiolokátoru. Šum se vyznačuje svými statistickými vlastnostmi. Šum, který má rovnoměrné spektrum na všech frekvencích, se nazývá „bílý“ šum. „Bílý“ šum má tedy stejný výkon v pevném propustném pásmu na jakékoli střední frekvenci. „Bílý“ šum dostal své jméno podle analogie s bílým světlem, ve kterém je, jak je známo, spektrální hustota výkonu rozložena po celém viditelném rozsahu. Dalším typem elektronického šumu je takzvaný „růžový“ šum, jehož spektrální hustota výkonu závisí na frekvenci typu 1/f. Šum se vyskytuje téměř ve všech elektronických zařízeních a je výsledkem mnoha faktorů.
Zdroje šumu vznikají jak uvnitř, tak vně daného obvodu. Spolu s výkonem užitečného signálu přijímá anténa radiolokátoru také výkon šumu (výkon rušení). Intenzita přijímaného šumu závisí na pracovní frekvenci f a šířce propustného pásma přijímače B. Pro hodnocení šumu se často uvádí ekvivalentní šumová teplota antény, přičemž se poznamenává, že závisí na úhlu místa. Je spojena s výkonem rušení přicházejícího z mimozemských zdrojů záření (galaktický nebo kosmický šum), které se nacházejí převážně v Mléčné dráze, a také s výsledkem pohlcení elektromagnetického záření v atmosféře a šumovou teplotou Země. Vzhledem k tomu, že tyto šumy nelze oddělit od užitečných signálů (v případě radiolokace – od ozvěn cílů), bude přijatý šum zesílen ve všech kaskádách přijímače radiolokátoru, stejně jako užitečné signály.
Zdroje šumu uvnitř obvodu vytvářejí výkon vnitřního šumu. Nejčastějšími příčinami jsou: šum polovodičových zařízení, tepelný šum omických odporů nebo vodivostí, jakož i šumové proudy nosičů náboje. Tepelný šum vzniká v důsledku nerovnoměrného pohybu nosičů náboje v rezistivním materiálu při průchodu proudu. Časově průměrná hodnota tohoto proudu je nulová, ale střední kvadratická hodnota není nulová.
Obrázek 2. Šum na otevřeném měřicím kabelu osciloskopu
Zdroje šumu uvnitř obvodu vytvářejí výkon vnitřního šumu. Nejčastějšími příčinami jsou: šum polovodičových zařízení, tepelný šum ohmických odporů nebo vodivostí a také šumové proudy nosičů náboje. Tepelný šum vzniká v důsledku nerovnoměrného pohybu nosičů náboje v rezistivním materiálu při průchodu proudu. Časově průměrná hodnota tohoto proudu je nulová, ale střední kvadratická hodnota není nulová.
Šumy systému nebo obvodu se hodnotí pomocí tří různých, ale vzájemně souvisejících parametrů:
- takzvaný šumový činitel (Fn), vyjádřený jako bezrozměrný poměr,
- šumové číslo (NF), vyjádřené v decibelech,
- ekvivalentní šumová teplota (Te).
Šumový činitel
Šumový činitel (Fn) zařízení určuje, jaké množství šumu toto zařízení, případně stupeň, přidává k šumu přivedenému na jeho vstup. Šumový činitel pro danou vstupní frekvenci se určuje jako poměr:
| Fn = | výkon šumu na výstupu | (1) |
| výstupní výkon šumu způsobeného vnějším zdrojem |
Jak je vidět, šumový činitel představuje bezrozměrný poměr.
Kromě uvedeného výrazu se používá také vztah, v němž se poměr signál-šum na vstupu zařízení dělí poměrem signál-šum na jeho výstupu.
Šumové číslo
Šumové číslo (NF) je šumový činitel vyjádřený v decibelech (dB). Vyjadřuje míru zhoršení poměru signál-šum způsobeného zařízením nebo přenosovým řetězcem pro danou šířku propustného pásma. Nárůst výkonu šumu mezi vstupem a výstupem zařízení je větší než nárůst výkonu užitečného signálu. Šumové číslo tedy vyjadřuje zhoršení poměru signál-šum. Hodnota šumového čísla se uvádí v technických údajích a u moderních přijímačů se pohybuje od 8 do 10 dB.
Šumová teplota
Šum v systému lze také vyjádřit jako ekvivalentní šumovou teplotu Te. Tento parametr nesouvisí s fyzickou teplotou zařízení, například antény. Šumová teplota zařízení odpovídá teplotě rezistoru, který by měl v daném frekvenčním pásmu stejný výkon tepelného šumu. Šumová teplota jednoduchého rezistoru se rovná jeho skutečné teplotě. Šumová teplota diody však může být mnohonásobně vyšší než její skutečná teplota.
teplota
šumu
šum
šum
Obrázek 3. Frekvenční závislost šumové teploty antény a výkonu šumu (ε – elevační úhel svazku)
teplota
šumu
šum
šum
Obrázek 3. Frekvenční závislost šumové teploty antény a výkonu šumu (ε – elevační úhel svazku)
teplota
šumu
šum
šum
Obrázek 3. Frekvenční závislost šumové teploty antény a výkonu šumu (ε – elevační úhel svazku)
Šum v přijímacím systému může mít tepelný původ, nebo může být způsoben jinými procesy vytvářejícími šum. Většina těchto procesů vytváří šum, jehož spektrum a rozdělení pravděpodobnosti jsou podobné tepelnému šumu. Díky této podobnosti lze příspěvky všech zdrojů šumu sloučit a považovat za tepelný šum. Nejnižší úroveň signálu, kterou lze detekovat, je omezena tepelným šumem přijímaným anténami namířenými na černé těleso při pokojové teplotě (290°K = 17°C = 62°F) a šumem vznikajícím v podsystémech přijímače.
Tepelný šum je charakterizován hustotou výkonu N, která je určena vztahem
| N = kTB |
kde: | k – Boltzmannova konstanta (1,38·10-23 J/K) B – šířka propustného pásma v hertzech T – teplota v kelvinech |
(2) |
Minimální vstupní výkon šumu odpovídá absolutní nule teploty T=0°K. Při normální pracovní teplotě (T=290°K) je součin kT přibližně 4·10-21 W/Hz.
S ohledem na všechny uvedené příčiny se hodnota kTB považuje za minimální výkon vstupního šumu pouze u ideálního přijímače. V praxi je šum přijímače vždy vyšší o určitý šumový činitel, jehož hodnota vyjádřená v decibelech se označuje jako šumové číslo.
