Měření vzdálenosti ke družicím
Měření vzdálenosti ke družicím
Určení polohy nebo vzdálenosti družice lze provést výhradně pomocí některé z různých radarových metod. Při velmi velkých vzdálenostech, například k sondám Voyager 1 a Voyager 2, již primární radar není kvůli obrovské vzdálenosti (2·1010 km) energeticky realizovatelný. Podle základní radarové rovnice by byly zapotřebí nereálně velké antény a vysílací výkony. Proto lze na tak velké vzdálenosti použít pouze metodu sekundárního radaru.[1][2]
Sonda Voyager je pro tento účel vybavena speciálním transpondérem. Pozemní stanice vysílá dotazovací signál („uplink“) v pásmu S na frekvenci 2,11 GHz. Vysílací výkon činí přibližně 20 kW (což je asi desetkrát více než v běžných systémech řízení letového provozu). Vysílací anténa má zisk antény téměř 63 dBi v pásmu S. Jednoduchá pulzní modulace by však vyžadovala příliš velkou šířku pásma vysílací a přijímací techniky, aby nedocházelo ke zkreslení hran pulzů důležitých pro měření doby šíření signálu. Proto se vysílá speciální pulzní sekvence, kterou transpondér pouze převede na jinou frekvenci a odešle zpět. Transpondér tento signál zpracovává plně koherentně. To znamená, že přijatá uplinková frekvence je použita beze změny a se zachováním fáze, pouze je převedena na jinou frekvenci. Převodní poměr je přesně 240/221, takže downlink probíhá na frekvenci přibližně 2,3 GHz. Současně je signál převeden i do jiného frekvenčního pásma: zde je převodní poměr 11/3, takže downlink probíhá také v pásmu X na frekvenci přibližně 8,42 GHz.[3] Anténa transpondéru má průměr 3,7 m a zisk antény 36 dBi (pásmo S), resp. 48 dBi (pásmo X). Vysílací výkon činí pouze 12 W.
V pozemní stanici je přijatá odpověď transpondéru korelována s kopií vyslaného signálu uloženou podle časové základny atomových hodin. Tím lze velmi přesně určit dobu šíření signálu (včetně známé reakční doby transpondéru). Takto lze vzdálenost určit s vysokou přesností. Naměřená vzdálenost však platí pouze pro okamžik činnosti transpondéru, protože doba šíření signálu již přesahuje jeden den a Voyager se mezitím pohybuje rychlostí 62 140 km/h.[4]
Původně byla odpověď navržena ve dvou různých frekvenčních pásmech, aby bylo možné korigovat vliv ionosféry na rychlost šíření elektromagnetických vln. Později bylo tímto způsobem možné s velmi vysokou přesností měřit také relativistické časové zpoždění (Shapirovo zpoždění) radarových signálů.[3]
Deep Space Navigation Network
Aby bylo možné sledovat byť jen jedinou družici, je na Zemi zapotřebí celý systém antén, nazývaný Deep Space (Navigation) Network (DSN). Antény jsou rozmístěny tak, aby alespoň jedna z nich mohla být vždy nasměrována přesně do směru, odkud se očekává odpověď transpondéru. Protože doba šíření signálu je velmi dlouhá (v současnosti přibližně 1,5 dne), byla by při použití jediné velké antény příliš vysoká pravděpodobnost, že se vlivem rotace Země bude v okamžiku přijetí odpovědi nacházet na odvrácené straně Země vzhledem ke družici.
Jakmile je v provozu více dotazovacích stanic nebo více transpondérů, musí být veškerý hardware standardizován. Antény dotazovacích systémů mají průměr 70 m a jsou umístěny v Goldstone (Kalifornie), v Madridu (Španělsko) a v Canbeře (Austrálie). Také transpondéry jsou standardizovány a označují se například jako Small Deep Space Transponder (SDST) nebo jednoduše Deep Space Transponder (DST). Tyto transpondéry jsou samozřejmě univerzálně použitelné. Neslouží pouze jako součást systému sekundárního radaru, ale využívají se také ke komunikaci s družicí. Právě tato funkce opakovače umožňuje jejich využití i pro měření doby šíření signálu.
Jako nosná frekvence se používá velmi vysoké frekvenční pásmo (pásmo X až pásmo Ka), aby anténa dosáhla co největší směrovosti i při menších geometrických rozměrech. Starší transpondéry i transpondéry používané v blízkosti Země pracují také v pásmu S, protože útlum v zemské atmosféře je na těchto frekvencích menší (přibližně 1 dB).
Na stránce NASA Deep Space Network now jsou zobrazeny aktuální aktivity jednotlivých pozemních stanic. Je zde například uvedeno, že přijímaný výkon odpovědních signálů sond Voyager se pohybuje kolem −160 dBm.
Zdroje:
- Udo Renner; Nikolaos Balteas; Joachim Nauck, ’’Satellitentechnik: Eine Einführung’’ Springer, Berlin, Heidelberg, 1988., ISBN 978-3-642-83149-2, S. 77 (online preview)
- A. Winton, J.-L. Gerner, P. Michel, & R. Morgan-Owen: ’’The Transponder - A Key Element in ESA Spacecraft TTC Systems’’ ESA Bulletin Nr. 86. Published May 1996. (online)
- Timothy P. Krisher, John D. Anderson, Anthony H. Taylor, ”Voyager 2 Test of the Radar Time-delay Effect,“ Astrophysical Journal, Part 1 (ISSN 0004-637X), vol. 373, June 1, 1991, p. 665-670. (online preview)
- ”Where are the Voyagers?” see: NASA-Project