Bipolární tranzistory
Obrázek 1: Uspořádání polovodičového materiálu v tranzistoru
Obrázek 1: Uspořádání polovodičového materiálu v tranzistoru
Dosud bylo vyvinuto velmi mnoho různých typů bipolárních tranzistorů, jejich základní princip je však u všech stejný. V zásadě platí stejná teorie, která byla již použita u polovodičové diody s jediným pn přechodem. Tranzistor však má dva takové pn přechody a používá nejméně tři vývody, které se nazývají
- emitor, vývod, který emituje nosiče náboje
- báze, vývod, který řídí proud nosičů náboje, a
- kolektor, vývod, který nosiče náboje přijímá.
Rozdělení
Tranzistory se podle pořadí polovodičových oblastí rozdělují na tranzistory npn a pnp. Základní struktura je tedy obsažena již v samotném názvu. Tranzistor npn tvoří tenká vrstva p vložená mezi dvě vrstvy n. Obdobně je tranzistor pnp tvořen tenkou vrstvou n vloženou mezi dvě vrstvy p. Tyto typy tranzistorů tedy mají dva pn přechody, jak je znázorněno na obrázku 2. Jeden pn přechod se nachází mezi bází a kolektorem. Druhý pn přechod se nachází mezi bází a emitorem. Oba pn přechody spojují tři polovodičové oblasti s rozdílným dotováním. Bipolární tranzistor se tedy skládá ze tří polovodičových oblastí.
Obrázek 2: Schématické značky tranzistorů
Obrázek 2: Schématické značky tranzistorů
Protože majoritní a minoritní nosiče v polovodičovém materiálu typu n a p jsou rozdílné, pracují také oba typy tranzistorů odlišně. Podrobněji je to popsáno na následujících stránkách.
Při čtení elektrických schémat je nutné rozlišovat mezi těmito dvěma typy tranzistorů. Obrázek 2 ukazuje jejich rozdílné značky. V němčině existuje mnemotechnická pomůcka, která je však založena na slovní hříčce, a proto ji nelze smysluplně převést do češtiny.
Další možností, jak si značky zapamatovat, je skutečnost, že šipka stejně jako u polovodičové diody vždy ukazuje ve směru pohybu děr, tedy od materiálu p k materiálu n.
Konstrukce tranzistoru
První tranzistory byly vybaveny pn přechody, které byly podobně jako u hrotové diody vytvořeny pomocí kovového hrotového kontaktu. Na rozdíl od diody však měl tranzistor dva takové hrotové kontakty, jak ukazuje obrázek 3, pohled A). Každý z těchto hrotových kontaktů je vyveden jako samostatný vývod a označuje se jako emitor nebo kolektor.
Obrázek 3: Základní konstrukce tranzistorů
Obrázek 3: Základní konstrukce tranzistorů
Obrázek 3: Základní konstrukce tranzistorů
Tyto hrotové tranzistory jsou však dnes již technicky zastaralé. Jsou nahrazovány tranzistory, které mají ve všech ohledech podstatně výhodnější vlastnosti a lze je také lépe vyrábět. Monokrystalické tranzistory mají výrazně lepší šumové vlastnosti, mohou zpracovávat vyšší výkony, mají vyšší proudové zesílení a snesou vyšší napětí než hrotové tranzistory. Nejsložitější technologii má tranzistor z rostlého krystalu (pohled B), protože tenká vrstva báze musí během růstu vzniknout dvojí změnou kapalného polovodičového materiálu. Stejně jako u diody lze rozdílně dotovaný polovodičový materiál také přitavit k základnímu materiálu (pohled C) nebo do něj vnést difuzí (pohled D).
Navzdory rozdílným výrobním technologiím je při výrobě zásadní jeden faktor: kontrola kvality. Při výrobě tranzistorů je podíl zmetků stále mimořádně vysoký. I nejmenší odchylky, například v okolní teplotě, mají během výroby významný vliv na elektrické vlastnosti výrobku. Také po výrobě je nutné s tranzistorem zacházet opatrně, aby byla zajištěna dlouhá životnost. Proto se u tranzistorů:
- elektrody spojují s pájecími vývody tenkými, většinou zlatými spojovacími vodiči („bond wires“),
- krystal chrání před mechanickými vlivy speciálním pouzdrem a
- utěsňuje proti znečištění.