Proces elektrické vodivosti
V reálném krystalu germania mohou vazebné elektrony opustit svá pevná místa, pokud jim byla dodána určitá minimální energie ΔE (např. teplo: u germania přibližně od 50°C). Poté jsou k dispozici jako volné elektrony pro přenos náboje. Uvolněný elektron zanechá elektronovou mezeru, která se jednoduše označuje jako díra. Díra představuje kladný elementární náboj v krystalové mřížce, protože nyní převládá kladný náboj jádra atomu germania.
Obrázek 1: Děrová vodivost v modelu
Obrázek 1: Děrová vodivost v modelu
Prázdné místo ve vazbě v polovodičovém krystalu (tedy díra) může být znovu obsazeno elektronem z jiné vazby. Díra však nezaniká, pouze mění svou polohu v krystalové mřížce. Přiloží-li se na krystal napětí, elektrony se pohybují ke kladné elektrodě. Současně se díry pohybují k záporné elektrodě a způsobují tak elektrickou vodivost, která svým účinkem odpovídá pohybu kladných nosičů náboje. (Tuto děrovou vodivost si lze znázornit také pomocí řady sedadel v kině, v jejímž středu je jedno volné místo. Posouváním diváků se volné místo pohybuje opačným směrem než jednotliví diváci, až na okraj řady sedadel.)
Příspěvek děr k přenosu náboje se označuje jako P-vodivost, zatímco elektronová vodivost se označuje jako N-vodivost. Současný vznik volného elektronu a díry se nazývá tvorba páru. Opětovné spojení díry s elektronem se nazývá rekombinace. Tento druh elektrické vodivosti v polovodiči, při němž se účastní stejný počet elektronů a děr, se označuje jako vlastní vodivost.