Protiradiolokační střely
Obrázek 1: AN/AGM-88 HARM na letounu F-4G
Protiradiolokační střely
Protiradiolokační střely (zkratka ARM, z anglického: Anti-Radiation Missiles) jsou druhem elektronického útoku (EA nebo ECM) s ničivým účinkem, zaměřeného proti cílům vyzařujícím elektromagnetickou energii, jako jsou radary nebo rušicí systémy. Podle starší definice elektronického boje (ECM) nebyly protiradiolokační střely do elektronického boje zahrnovány. Novější definice elektronického útoku (EA) zahrnuje tyto zbraně jako antiradiation weapons (ARW). [1]
Použitím tohoto druhu zbraní je protivníkovi znemožněno využívání elektromagnetického spektra, které potřebuje k vytváření obrazu vzdušné situace nebo k rušení protivníkova radarového či komunikačního systému. Co nejvyšší rychlost letu omezuje možnosti obrany napadeného systému, současně však snižuje i vlastní manévrovací schopnost střely.
Klasifikace
Ve vojenských klasifikačních systémech se protiradiolokační střely, podobně jako ostatní typy střel, dělí na:
- protiradiolokační střely vzduch–země, které představují nejčastější způsob použití.
- protiradiolokační střely země–vzduch, pro boj proti radarovému rušení z letadel byly vyvinuty protiletadlové střely naváděné na zdroj rušení.
- protiradiolokační střely země–země, tyto střely odpalované z pozemních odpalovacích zařízení používají radarovou naváděcí hlavici, a proto je lze jen obtížně potlačit elektronickými protiopatřeními nebo dipólovými odražeči.
- protiradiolokační střely vzduch–vzduch jsou nejmodernějším typem a používají se proti palubním radarovým systémům nebo zdrojům rušení. Mají větší dosah, pouze velmi malou efektivní odraznou plochu (RCS), samy nic nevyzařují, a proto jsou proti nim radarové výstražné systémy letadla neúčinné.
Jednoduché systémy
První generace protiradiolokačních střel měla jednoduchou konstrukci. Naváděcí systém střely dokázal určit zdroj protivníkova vyzařování a použít jeho polohu jako cílový bod. Střela byla odpálena v blízkosti protivníkova vysílače, aby jej zničila. Průměr oblasti ničivého účinku byl dostatečně velký, aby vyrovnal nevyhnutelné odchylky v přesnosti.
Jednoduchou obranou proti tomuto typu protiradiolokačních střel bylo vypnutí vysílače. Při nedostatku naváděcích informací pokračovala střela v letu buď nestabilně, nebo pouze po balistické dráze, přičemž její přesnost a účinnost byly výrazně sníženy, případně mohla střela dokonce opustit oblast stabilního řízení.
Systémy s navigačními systémy
Později byly vyvinuty inteligentnější řídicí systémy vybavené inerciálním navigačním systémem. Jakmile zjistí radar, uloží si jeho polohu. Pokud je radar následně vypnut, mohou s pomocí navigačního systému pokračovat v letu k jeho poloze. Novější systémy se mohou orientovat také podle signálu GPS.
Pokud však cílový radar včas zjistí přílet takové střely a zůstane delší dobu vypnutý, pravděpodobnost, že střela mine cíl, výrazně vzroste. Válka mezi Ruskem a Ukrajinou ukazuje, že také systém GPS lze účinně rušit.
Systémy se zpožděným útokem
Z tohoto důvodu mají některé protiradiolokační střely možnost v takovém případě přerušit přiblížení k cíli, dokud nebude radar znovu aktivován. Britská střela ALARM v takové situaci přejde do strmého stoupání a ve velké výšce otevře padák. Jakmile obsluha radaru usoudí, že nebezpečí pominulo, a vysílač znovu zapne, padák se odhodí a střela znovu zamíří k radaru. Již vyřazená americká střela AGM-136 Tacit Rainbow společnosti Northrop by jednoduše kroužila.
Galerie protiradiolokačních střel
Zdroje:
- David Adamy: ’’EW 102. A Second Course in Electronic Warfare’’ Artech House Publishers, 2004, ISBN 1-58053-686-7
- David Adamy: ’’EW 104. Electronic Warfare Against a New Generation of Threats’’ EW100, 2015, ISBN 978-1-60807-869-1
Protiradiolokační střely
Obrázek 1: AN/AGM-88 HARM na letounu F-4G
Protiradiolokační střely
Protiradiolokační střely (zkratka ARM, z anglického: Anti-Radiation Missiles) jsou druhem elektronického útoku (EA nebo ECM) s ničivým účinkem, zaměřeného proti cílům vyzařujícím elektromagnetickou energii, jako jsou radary nebo rušicí systémy. Podle starší definice elektronického boje (ECM) nebyly protiradiolokační střely do elektronického boje zahrnovány. Novější definice elektronického útoku (EA) zahrnuje tyto zbraně jako antiradiation weapons (ARW). [1]
Použitím tohoto druhu zbraní je protivníkovi znemožněno využívání elektromagnetického spektra, které potřebuje k vytváření obrazu vzdušné situace nebo k rušení protivníkova radarového či komunikačního systému. Co nejvyšší rychlost letu omezuje možnosti obrany napadeného systému, současně však snižuje i vlastní manévrovací schopnost střely.
Klasifikace
Ve vojenských klasifikačních systémech se protiradiolokační střely, podobně jako ostatní typy střel, dělí na:
- protiradiolokační střely vzduch–země, které představují nejčastější způsob použití.
- protiradiolokační střely země–vzduch, pro boj proti radarovému rušení z letadel byly vyvinuty protiletadlové střely naváděné na zdroj rušení.
- protiradiolokační střely země–země, tyto střely odpalované z pozemních odpalovacích zařízení používají radarovou naváděcí hlavici, a proto je lze jen obtížně potlačit elektronickými protiopatřeními nebo dipólovými odražeči.
- protiradiolokační střely vzduch–vzduch jsou nejmodernějším typem a používají se proti palubním radarovým systémům nebo zdrojům rušení. Mají větší dosah, pouze velmi malou efektivní odraznou plochu (RCS), samy nic nevyzařují, a proto jsou proti nim radarové výstražné systémy letadla neúčinné.
Jednoduché systémy
První generace protiradiolokačních střel měla jednoduchou konstrukci. Naváděcí systém střely dokázal určit zdroj protivníkova vyzařování a použít jeho polohu jako cílový bod. Střela byla odpálena v blízkosti protivníkova vysílače, aby jej zničila. Průměr oblasti ničivého účinku byl dostatečně velký, aby vyrovnal nevyhnutelné odchylky v přesnosti.
Jednoduchou obranou proti tomuto typu protiradiolokačních střel bylo vypnutí vysílače. Při nedostatku naváděcích informací pokračovala střela v letu buď nestabilně, nebo pouze po balistické dráze, přičemž její přesnost a účinnost byly výrazně sníženy, případně mohla střela dokonce opustit oblast stabilního řízení.
Systémy s navigačními systémy
Později byly vyvinuty inteligentnější řídicí systémy vybavené inerciálním navigačním systémem. Jakmile zjistí radar, uloží si jeho polohu. Pokud je radar následně vypnut, mohou s pomocí navigačního systému pokračovat v letu k jeho poloze. Novější systémy se mohou orientovat také podle signálu GPS.
Pokud však cílový radar včas zjistí přílet takové střely a zůstane delší dobu vypnutý, pravděpodobnost, že střela mine cíl, výrazně vzroste. Válka mezi Ruskem a Ukrajinou ukazuje, že také systém GPS lze účinně rušit.
Systémy se zpožděným útokem
Z tohoto důvodu mají některé protiradiolokační střely možnost v takovém případě přerušit přiblížení k cíli, dokud nebude radar znovu aktivován. Britská střela ALARM v takové situaci přejde do strmého stoupání a ve velké výšce otevře padák. Jakmile obsluha radaru usoudí, že nebezpečí pominulo, a vysílač znovu zapne, padák se odhodí a střela znovu zamíří k radaru. Již vyřazená americká střela AGM-136 Tacit Rainbow společnosti Northrop by jednoduše kroužila.
Galerie protiradiolokačních střel
Zdroje:
- David Adamy: ’’EW 102. A Second Course in Electronic Warfare’’ Artech House Publishers, 2004, ISBN 1-58053-686-7
- David Adamy: ’’EW 104. Electronic Warfare Against a New Generation of Threats’’ EW100, 2015, ISBN 978-1-60807-869-1