www.radartutorial.eu www.radartutorial.eu Radar postavený svépomocí

Vlastní výroba trychtýřového zářiče

Obrázek 1: Vlastnoručně vyrobený trychtýřový zářič

Vlastní výroba trychtýřového zářiče

Pro frekvenční rozsah 5,7 až 5,8 GHz je trychtýřový zářič jako primární zářič nejlepší volbou. Jeho nákup však kvůli nehorázně vysokým požadovaným cenám nepřipadá v úvahu. Alternativně lze použít také různé jiné antény (většinou logaritmicko-periodické, s reflektorem nebo bez něj) pro toto pásmo WLAN, ovšem s menším anténním ziskem.

S trochou manuální zručnosti a základním vybavením domácí dílny (svěrák, páječka, horkovzdušná pistole nebo propanový hořák, pilka na kov a sada pilníků) lze trychtýřový zářič vyrobit svépomocí. Měl by však vypadat o něco profesionálněji než takzvané antény z plechovek. Materiál: trochu mosazného plechu a vyřazený kus obdélníkového vlnovodu, trochu vázacího drátu na květiny a přibližně dva až tři dny trpělivé práce. Pokud se nepodaří sehnat vůbec žádný mosazný nebo měděný polotovar, lze úsek vlnovodu vyrobit z mosazného plechu. (To však nedoporučuji, protože je s tím nejméně dvakrát tolik práce.)

Výpočet

Nejprve je vhodné si nakreslit jednoduchý náčrt, jak má trychtýřový zářič vypadat. Mohu také nabídnout malý obrázek s rozměry svého vzorku, ty však vždy závisejí na tom, jaký typ vlnovodu máme k dispozici, případně jakou obdélníkovou mosaznou trubku (např. 50 × 25 × 2 mm) lze místo něj zakoupit přes internet.

Výchozím údajem je použitá vlnová délka: frekvenci 5,8 GHz odpovídá ve volném prostoru přibližně 51 mm. Ale pozor! Uvnitř vlnovodu má tato frekvence jinou vlnovou délku! Pro rozlišení označím vlnovou délku ve volném prostoru  λ0 a vlnovou délku ve vlnovodu  λH Výpočet vlnové délky ve vlnovodu závisí na jeho rozměrech. Použitý úsek vlnovodu (WR 187) má při nejvyšší frekvenci WLAN 5,875 GHz uvnitř vlnovou délku  λH= 60,3 mm.

Rozměry trychtýřového zářiče jsem zvolil pouze podle zásady, že jeho délka má být podstatně větší než vlnová délka. V mém příkladu je jen nepatrně větší než jedna vlnová délka, ale má to pouze názorně ukázat princip. Velikost ústí (apertury) jsem zvolil tak, aby se rozměry a a b úseku vlnovodu zdvojnásobily. Všechny tyto hodnoty nejsou optimální a bylo by vhodnější je individuálně upravit.

Konstrukce

Délku úseku vlnovodu jsem zvolil jako ½ λH. Pro tento typ vlnovodu to představuje délku 30,1 mm. K tomu je nutné připočítat tloušťku materiálu zadní stěny, která se do vlnovodu zalisuje a připájí.

Z mosazného plechu se nyní vystřihnou dva páry shodných rovnoramenných lichoběžníků, z nichž vzniknou stěny trychtýřového zářiče (viz obrázek 3). Délka trychtýřového zářiče by měla být větší než vlnová délka, ale ne příliš velká, jinak je montáž před parabolickým reflektorem velmi nepraktická. V mém případě jsem zvolil 60 mm, protože mosazný plech měl právě takovou šířku. Ústí trychtýřového zářiče (tedy nejdelší stranu lichoběžníků) jsem zvolil dvakrát větší, než odpovídá rozměrům úseku vlnovodu. Styčné hrany by bylo možné zkosit… to by však znamenalo příliš mnoho práce. Pro delší stranu „a“ jsem proto jednoduše použil vnější rozměr vlnovodu, pro kratší stranu „b“ jeho vnitřní rozměr.

Kdo umí pájet natvrdo, měl by tuto metodu použít; ostatní musí pájet naměkko. Pájení tak velkých ploch naměkko je obtížné. Výkon páječky je příliš malý na to, aby sama dokázala tyto plechy zahřát na teplotu pájení a současně prohřát celou sestavu natolik rovnoměrně, aby se nedeformovala. Plech se proto předem zahřeje horkovzdušnou pistolí nebo propanovým hořákem na teplotu, kterou páječka už musí pouze místně doplnit.

Všechny plochy a styčné hrany, které se budou později spojovat pájením, se předem pocínují. Dokud je cín ještě tekutý, přebytek se setře starým hadrem. Do styčných hran lichoběžníků se vyvrtají otvory o průměru přibližně 1 mm. Těmito otvory se lichoběžníky stáhnou vázacím drátem na květiny a následně spájí. Otvory by se měly vrtat až po pocínování, jinak se snadno znovu zalijí pájkou. Jejich polohu je třeba zvolit velmi pečlivě: na dlouhé straně tvoří drát procházející otvory zarážku pro boční díly. Měděný drát není příliš vhodný, protože se natahuje a nezajišťuje pevné spojení. Vázací drát na květiny je ocelový a lze jej pevně stáhnout.

Doporučuji pájet ve dvou krocích: nejprve se spájí jednotlivé lichoběžníky. Jako pomůcku jsem si do silnějšího hliníkového plechu vyřízl vhodný obdélníkový otvor, aby lichoběžníky svíraly pravý úhel. Po vychladnutí lze ještě opilovat plochu, která se bude spojovat s úsekem vlnovodu. (Nezapomeňte tyto plochy po pilování znovu pocínovat.) Nyní se drátem připevní úsek vlnovodu.

Po úplném spájení, tedy až po konečné montáži, lze tento ocelový drát opět vytáhnout kleštěmi.

Napájení vlnovodu

Pro přivedení energie z kabelu do úseku vlnovodu jsem zvolil rovněž nejjednodušší řešení. Na obrázku 6 představuje rozměr „c“ tloušťku stěny vlnovodu. U konektoru SMA s pájecím připojením pro kabel RG 402 jsem z vnějšího vodiče odpiloval tolik materiálu, aby zůstala pouze tloušťka 2 mm odpovídající stěně vlnovodu. Potom jsem do konektoru připájel kousek kabelu. Následně jsem odstranil vnější vodič kabelu vyčnívající z konektoru. Do vlnovodu jsem vyvrtal vhodný otvor: na obrázku rozměr „d“ (zde 4,6 mm), aby bylo možné konektor SMA v tomto otvoru pevně připájet.

Otvor ve vlnovodu má být přesně uprostřed, ale ve vzdálenosti ¼ λH (vlnové délky ve vlnovodu) od zadní stěny. Délka vyčnívajícího vnitřního vodiče kabelu je ¼ λ0 (vlnové délky ve volném prostoru). Teoreticky se zde uplatňuje činitel zkrácení závislý na tloušťce vnitřního vodiče. Ve výsledku tento vnitřní vodič zasahuje do vlnovodu o 12 mm. Vnější vodič by měl lícovat s vnitřní plochou vlnovodu.

Konečná montáž

Zadní stěna svými rozměry zapadá do úseku vlnovodu. Stěny vlnovodu se pilníkem mírně zkosí, aby zadní stěna při pájení nezapadla dovnitř. Do zadní stěny se také osadí dva upevňovací šrouby M5 se zápustnou hlavou pro pozdější montáž trychtýřového zářiče. Z vnější strany jsou tyto šrouby zajištěny dvěma malými plechovými pásky s drážkami. Z vnitřní strany se šrouby navíc připájí k zadní stěně a poté se zabrousí do roviny. Drážka v hlavě šroubu by přitom měla být zcela vyplněna pájkou.

Jednotlivé části se nyní pomocí drátu stáhnou do podoby trychtýřového zářiče. Je třeba dbát na to, aby vůči sobě nebyly zkroucené. Nejlepší je pájet na žáruvzdorné podložce (kamenina nebo velká podlahová dlaždice). Stažené díly se nyní zahřejí horkovzdušnou pistolí a spájí.

Nakonec se po krátkém vychladnutí zadní stěna vlnovodu zalisuje a připájí. Protože jsou pájené plochy vlnovodu již pocínované, neměl by to být problém.

Teprve nyní se odstřihnou stahovací dráty a jejich zbytky se opilují. Zbývající otvory jsou mnohem menší než jedna desetina vlnové délky: z elektromagnetického hlediska tedy netvoří významné netěsnosti a lze je ignorovat a zatmelit. Plochy se očistí pilníkem a mosaznou lešticí vatou. Nakonec se připájí konektor se čtvrtvlnným zářičem; tentokrát však musí páječka vystačit s vlastním teplem. Protože jsou stahovací dráty již odstraněny, mohla by horkovzdušná pistole celou konstrukci zbořit jako domeček z karet.

Šedá barva ve spreji dodá trychtýřovému zářiči profesionální vzhled. Příjemnou vlastností tohoto frekvenčního pásma je možnost takové domácí konstrukce snadno vyzkoušet pomocí počítače ve WLAN. Jako náhrada běžné malé prutové antény poskytl tento trychtýřový zářič již dobrou směrovost a odpovídající zvětšení dosahu v daném směru.

Galerie obrázků

Obrázek 2: Konstrukční výkres

Obrázek 3: Mosazné díly

Obrázek 4: Díly spojené drátem a již spájené

Obrázek 5: Vnitřní pohled na hotový trychtýřový zářič

Obrázek 6: Vazba pomocí čtvrtvlnného zářiče