Guglielmo Marconi
Obrázek 1: Guglielmo Marconi
Guglielmo Marconi
Guglielmo Marconi (☆ 25. dubna 1874 v Boloni, Itálie – † 20. července 1937 v Římě) byl italský průkopník radiotechniky.
Marconi se zajímal o výzkumy Maxwella a Hertze týkající se šíření elektromagnetických vln. V roce 1895 vyvinul uzemněnou vysílací anténu, pomocí níž bylo možné vysílat signály do bodu vzdáleného 2400 metrů. Při svých pokusech používal drát připevněný k dřevěné stanové tyči. Z italského názvu pro stanovou tyč l’antenna centrale je odvozeno slovo anténa.[1]
V roce 1896 odcestoval Marconi do Anglie. Tam přesvědčil generálního ředitele poštovní správy Williama Preece o výhodách svého systému bezdrátové telegrafie a nechal si tento postup patentovat. V roce 1899 se mu podařilo navázat první bezdrátové spojení přes Lamanšský průliv a v roce 1901 uskutečnit první transatlantický rádiový přenos.
V roce 1909 obdržel Marconi společně s německým fyzikem Karlem Ferdinandem Braunem Nobelovu cenu za fyziku za svou práci v oblasti bezdrátového přenosu zpráv. V roce 1935 byl jmenován profesorem na katedře rádiových vln Římské univerzity.
Zdroje a literatura:
- K etymologii viz:
„Existují rozdíly ve významu slov v množném a jednotném čísle: Antenne, ž. stožár pro plachtu, ráhno; Antennen, tykadla hmyzu.“
(Anke Heier: ’’Deutsche Fremdwortlexikografie zwischen 1800 und 2007. Zur metasprachlichen und lexikografischen Behandlung äußeren Lehnguts in Sprachkontaktwörterbüchern des Deutschen’’ Walter de Gruyter, 2012, ISBN 978-3-11-028267-2)