Historie vývoje vlnovodů
1893 Sir Joseph John Thomson (* 18. prosince 1856, † 30. srpna 1940), britský fyzik a nositel Nobelovy ceny, poprvé odvodil elektromagnetické módy ve válcovém kovovém dutém prostoru.
1894 Sir Oliver Joseph Lodge (* 12. června 1851, † 22. srpna 1940) předvedl přenos rádiových vln o vlnové délce 3 palce krátkou měděnou trubkou.
1897 První matematické zpracování těchto jevů pochází od anglického fyzika Lorda Rayleigha (* 12. listopadu 1842, † 30. června 1919), který navrhl, aby se u tehdy již známých koaxiálních kabelů odstranil vnitřní vodič, aby se v nich mohla šířit elektromagnetická vlna vedená pouze vnější stěnou.
Tento koncept byl téměř 40 let téměř ignorován, protože se pozornost soustředila na nižší frekvence.
1931 Americký technik v oblasti vysokých frekvencí George Clark Southworth (* 24. srpna 1890, † 6. července 1972) z Bell Laboratories začal zkoumat vlnovody za účelem zlepšení komunikační technologie. Pozoroval šíření vln v měděných trubkách naplněných vodou a experimentoval s kruhovými vlnovody. Předpokládal, že pro to musí existovat zvláštní forma elektromagnetických vln, a nazval ji transverzální elektromagnetická vlna.
1936 Nezávisle na práci Southwortha vyvinul americký elektrotechnik Wilmer Lanier Barrow z Massachusetts Institute of Technology (MIT) moderní obdélníkový vlnovod. (O dva roky později k tomu vynalezl trychtýřový zářič.)
1936 Americká matematička a elektrotechnická inženýrka Sallie Pero Mead ve spolupráci se Sergejem Alexandrem Schelkunoffem a Johnem Renshawem Carsonem objevila transversalní elektromagnetickou vlnu propagovanou Southworthem a v roce 1936 o tom publikovali v Bell System Technical Journal.
1938 Vynález výkonných mikrovlnných zdrojů, jako je klystron a magnetron, umožnil první široké použití vlnovodů. Během 2. světové války se staly standardní součástí vojenských radarových zařízení.
Během druhé světové války ještě neexistovaly normy pro rozměry vlnovodů.
Inženýři a výzkumníci stavěli vlnovody v rozměrech, které byly právě nezbytné pro jejich zařízení nebo experimenty.
Aby se urychlila výroba radarových komponent a propojily se sestavy různých výrobců,
vznikla potřeba standardizace rozměrů vlnovodů.
1946 Americká Electronic Industries Alliance (EIA) zavedla označení WR („WR“ znamená Waveguide Rectangular).
1946 Mezinárodní elektrotechnická komise (IEC) souběžně vyvinula normu IEC 60153. V Evropě se tyto vlnovody často označují čísly R (např. R100 odpovídá WR-90).
Zdroj
- Karle S. Packard: “The Origin of Waveguides: A Case of Multiple Rediscovery”, IEEE Transactions on Microwave Theory and Techniques (Volume: 32, Issue: 9, September 1984)