Rozdíly mezi radarem, sonarem a lidarem
Společné vlastnosti radaru, sonaru a lidaru by měly být zřejmé: všechny tři technologie měří dobu šíření vyslaných signálů k jejich odrazům a na základě toho vypočítávají vzdálenost, často dokonce vytvářejí obrazové zobrazení okolního prostředí.
Obrázek 1: Příčné vlny (nahoře) ve srovnání s podélnými vlnami
Obrázek 1: Příčné vlny (nahoře) ve srovnání s podélnými vlnami
Obrázek 1: Příčné vlny (nahoře) ve srovnání s podélnými vlnami
Radar
V radaru se pro měření doby šíření používají elektromagnetické vlny. Jejich rychlost šíření v atmosféře se blíží rychlosti světla. Frekvence těchto vln se volí v rozsahu přibližně od 30 kilohertzů do současných 230 gigahertzů. V rámci tohoto frekvenčního spektra existují pro elektromagnetické vlny různé způsoby šíření a podmínky šíření, které ovlivňují výkonnost radaru v požadovaném směru.
Elektromagnetické vlny jsou příčné vlny a kmitají v rovině kolmé ke směru šíření. Přesný směr kmitání určuje polarizace. Různé polarizace se používají k cílenému využití odlišných odrazových vlastností lokalizovaných objektů pro jejich lepší detekci.
Sonar
U sonaru se pro měření doby šíření používají zvukové vlny. Nejčastěji jde o ultrazvuk, takže frekvence leží mimo slyšitelný rozsah. Zvukové vlny se šíří pouze jako podélné vlny: kmitají jen ve směru šíření. Polarizace podobná elektromagnetickým vlnám není možná. Zvukové vlny potřebují ke svému šíření prostředí. Každé prostředí má specifickou rychlost šíření. Vytvoření obrazu je možné pouze tehdy, existuje-li přibližně homogenní prostředí šíření. Tak tomu je například pod vodou, a proto se sonar používá převážně v námořních aplikacích.
Lidar
Lidar používá k měření doby šíření světelné impulzy, a je proto nejlépe srovnatelný s radarem. Jako vysílače se nejčastěji používají lasery. Jejich velmi vysoká frekvence leží v petahertzovém rozsahu a obvykle se uvádí jako odpovídající vlnová délka ve vakuu. Může se nacházet také v infračervené oblasti. Je možná různá polarizace, avšak pojmy z radarové techniky mohou mít ve srovnání se stejně znějícími pojmy v optice značně zjednodušený význam, a proto je lze porovnávat pouze s opatrností.
Obrázek 2: Koherenční délky světla: nahoře je poměrně velká koherenční délka, dole jsou malé koherenční délky. Šipky označují chaoticky uspořádané fázové skoky, které mohou současně představovat také změnu směru polarizace.
Obrázek 2: Koherenční délky světla: nahoře je poměrně velká koherenční délka, dole jsou malé koherenční délky. Šipky označují chaoticky uspořádané fázové skoky, které mohou současně představovat také změnu směru polarizace.
Obrázek 2: Koherenční délky světla: nahoře je poměrně velká koherenční délka, dole jsou malé koherenční délky. Šipky označují chaoticky uspořádané fázové skoky, které mohou současně představovat také změnu směru polarizace.
Měření Dopplerových frekvencí u lidaru podléhá odlišným technologickým podmínkám. U světla se pojem koherence používá pouze v rámci určité koherenční délky, která se obvykle pohybuje v mikrometrovém rozsahu. Poté vznikají neurčité fázové skoky, které znemožňují další koherentní zpracování signálu. U radaru s plně koherentním generováním vysílaného signálu je naproti tomu tato koherenční délka nekonečná. Kvůli omezení na jednu koherenční délku jsou CW a FMCW- aplikace s lidarem prakticky nerealizovatelné.
Z tohoto důvodu se u radaru depolarizace měří pouze jako čisté pootočení roviny polarizace, protože se jednotlivé složky odrazu koherentně skládají do vlny s novým směrem polarizace. Rozdílná koherenční délka má proto přímý vliv na odraz od objemových cílů, u nichž se radarové odrazy koherentně skládají a mohou se dokonce zcela vyrušit (viz kruhová polarizace). Proto je lidar velmi rozšířený zejména při meteorologických pozorováních. Laserové dálkoměry mají rovněž vojenské aplikace, lze je však používat pouze při dobré optické viditelnosti (pro připomenutí: radar je nezávislý na podmínkách viditelnosti a osvětlení).