www.radartutorial.eu www.radartutorial.eu Meteorologické radiolokátory

Dvojitá Dopplerova měření

Radar 1
Radar 2
Základna
30 … 60 km
60°≤ Δβ ≤120°
60°≤ Δβ ≤120°

Obrázek 1: Geometrie dvojitého Dopplerova měření: využitelná oblast pro analýzu dvojitým Dopplerem je vyznačena šedou barvou

Dvojitá Dopplerova měření

Při dvojitých Dopplerových měřeních se slučují data současně získaná ze dvou (nebo více) sousedních radarů, aby bylo možné využít dodatečné informace při určování horizontálního, případně i trojrozměrného větrného pole.

Jediný radar může pomocí Dopplerova frekvenčního posuvu měřit pouze radiální rychlost vzhledem k radaru. Rychlost větru vůči zemskému povrchu lze vypočítat pouze za předpokladu rovnoměrného proudění větru z údajů získaných během jedné úplné otáčky radarové antény, přičemž nulové hodnoty Dopplerova frekvenčního posuvu slouží k určení směru větru. Podstatně přesnější a podrobnější výsledky lze získat tehdy, když dva sousední radary poskytují údaje o stejném odrážejícím objektu. Ze dvou naměřených Dopplerových frekvencí lze vypočítat přesný směr pohybu a rychlost vzhledem k zemi.

Dobrá geometrie měření nastává tehdy, když jsou oba radary vzdáleny přibližně 30 až 60 km. Měly by sledovat odrážející objekt z různých úhlů pohledu. Nejpřesnější výsledky vznikají při rozdílu azimutálních úhlů 90°. Jedná se o všechny body na kružnici, jejíž průměr odpovídá vzdálenosti mezi oběma radary a na jejímž obvodu oba radary leží. Rozdíl mezi naměřenými azimutálními úhly by měl být pokud možno větší než 60°, ale menší než 120°, protože jinak je rozdíl Dopplerových frekvencí příliš malý a měření je nepřesné.

Pro horizontální větrné pole se obě vektorové složky U (východ–západ) a V (sever–jih) vypočítají následovně (všechny úhly jsou ve stupních):

(1)

  • νR1 = radiální rychlost radaru 1
  • νR2 = radiální rychlost radaru 2
  • β1 = azimutální úhel radaru 1
  • β2 = azimutální úhel radaru 2
  • θ1 = elevační úhel radaru 1
  • θ2 = elevační úhel radaru 2

Obrázek 2: Příklad horizontálního větrného pole

Obrázek 2: Příklad horizontálního větrného pole

Z těchto dvou vektorových složek lze pro každou dálkovou buňku v rámci využitelné geometrické oblasti (na obrázku 1 vyznačené šedě) vykreslit malý vektor, který udává směr větru, přičemž jeho délka vyjadřuje rychlost větru. Existují také zobrazení, ve kterých mají všechny směrové vektory stejnou délku a rychlost je vyjádřena barevným označením.