Větvový duplexer
Obrázek 1: Průběh proudu a napětí na vedení
Obrázek 1: Průběh proudu a napětí na vedení
Obrázek 2: Vysílací a přijímací přepínač z koaxiálního kabelu s elektronkami TR a ATR
Obrázek 2: Vysílací a přijímací přepínač z úseků koaxiálního kabelu s TR a ATR elektronkou
Větvový duplexer
Větvový duplexer je vysílací a přijímací přepínač, který se skládá z naladěných úseků vedení. Ty jsou pomocí plynových výbojek nebo pin diod buď zkratovány, nebo představují otevřené vedení, a tím směrují vysokofrekvenční energii po vedení k požadovanému modulu.
Předpoklady
Důležitou vlastností úseků vedení o délce λ/4 je transformace impedance. Při posuzování poměrů napětí a proudu na úseku vedení lze pozorovat, že na vedení
- jsou maxima proudu a napětí vzájemně posunuta;
- při maximu proudu se vyskytuje minimum napětí a
- při maximu napětí se vyskytuje minimum proudu.
Maximum proudu nastává tehdy, když je vedení zkratováno. Zkrat znamená, že v tomto místě nelze naměřit žádné napětí, takže napětí zde dosahuje minima. Maximum napětí znamená, že v tomto místě panují podmínky odpovídající otevřenému vedení: žádný proud neprotéká.
U vysokofrekvenčního napětí se maxima a minima střídají podle sinusové funkce. Napětí předbíhá proud o 90°, což odpovídá jedné čtvrtině vlnové délky λ. Maximum proudu a maximum napětí jsou na vedení od sebe vzdáleny o λ/4.
Při posuzování impedance musí podle vztahu R = U / I při maximu napětí, které odpovídá minimu proudu, existovat nekonečně vysoká impedance. Při minimu napětí a tedy maximu proudu je impedance rovna nule. V důsledku periodicity sinusové funkce se zkrat po vzdálenosti λ/4 transformuje na nekonečně vysokou impedanci, tedy na „otevřené vedení“. Po dalších λ/4 by bylo možné znovu naměřit zkrat.
Princip činnosti větvového duplexeru
U větvového duplexeru se vysílací energie na vedení, tvořeném koaxiálním kabelem nebo vlnovodem, používá k zapálení plynové výbojky a tím ke změně jejího vnitřního odporu. Za normálního stavu má tato plynová výbojka téměř nekonečně vysoký vnitřní odpor. Když plynová náplň výbojky přejde do plazmatického stavu, tedy když se výbojka „zapálí“, její vnitřní odpor se stane mimořádně malým.
V okamžiku vysílání se na obrázku 2 zapálí obě plynové výbojky a vytvoří zkrat v bodech C a D. Po vzdálenosti λ/4 se tento zkrat transformuje na téměř nekonečně vysokou impedanci. Vysílací energie tedy nemá jinou cestu než k anténě.
Během příjmu mají obě výbojky velmi vysoký vnitřní odpor. Zkrat ve vedení za bodem C zůstává i po vzdálenosti λ/2 zkratem, a tím odděluje vysílač od vedení. Tento zkrat v bodě A se po vzdálenosti λ/4 v bodě B opět změní na velmi vysokou impedanci a echosignály přijímané anténou jej vnímají jako otevřené vedení, takže jim zbývá pouze cesta k přijímači.
Nevýhody tohoto typu duplexeru jsou:
- provozní šířka pásma činí pouze 5 %;
- spínaný vysílací výkon je omezený;
- oddělení mezi vysílacím a přijímacím kanálem je menší než u jiných duplexerů.
Odpor zapálené elektronky TR není roven nule. Pomocí jedné elektronky TR se dosahuje útlumu „pouze“ do 30 dB. Proto se na cestě k přijímači často zapojuje za sebou několik plynových výbojových mezer ve vzdálenosti λ/2.
Elektronky TR
Obrázek 3: Elektronka TR pro úsek vlnovodu s „udržovací elektrodou“
TR elektronky jsou obvykle plynové výbojové mezery uzavřené v pouze částečně evakuovaném skleněném tělese, jak je znázorněno na obrázku 2. Když elektrony procházejí ionizovaným plynem nebo ionizovanými parami, vzniká elektrický oblouk. Potřebné zapalovací napětí lze snížit zmenšením vnitřního tlaku plynu. Je nutné nalézt optimální hodnotu, aby bylo zajištěno účinné zapálení i zhášení. Dobu zotavení elektronky TR lze zkrátit přidáním malého množství vodní páry do plnicího plynu. Při tlaku vodní páry v elektronce přibližně 1 mbar činí doba zotavení asi 0,5 µs. Velmi krátká doba zotavení je pro radar mimořádně důležitá, protože echosignály od letadel letících velmi blízko radaru, které dorazí ještě během doby zotavení, nemohou dosáhnout přijímače.
Ani zapalování neprobíhá bez zpoždění. To je velmi nebezpečné, protože během této doby, která může dosáhnout až 100 ns, se plný vysílací výkon dostává na vstupy přijímače. Reakční dobu zapálení lze zkrátit takzvaným „udržovacím napětím“ přibližně 100 až 1000 V, které navíc dále snižuje potřebné zapalovací napětí.
<Elektronka TR jako úsek vlnovodu
mezera
Obrázek 4: Konstrukce elektronky TR jako úseku vlnovodu
Plynová výbojová mezera je pomocí clon a kuželových vložek navržena pro rezonanční chování se silným zesílením elektrického pole ve výbojové mezeře. Vysokofrekvenční impuls s vysokým výkonem během několika nanosekund zapálí plynovou náplň nárazovou ionizací. Tím se úsek vlnovodu zkratuje. Okénka hermeticky uzavřená křemenným sklem jsou tvarována tak, aby byla plynová výbojka při nízkých výkonech bezodrazová.
Obrázek 5: Příklad: elektronka MD 80 S 2 společnosti „Raytheon“.
Tato plynová výbojka je úsekem vlnovodu ve vysílacím bloku radaru
ASR-910, který při přivedení vysokofrekvenční energie ionizací argonové náplně
vytvoří vysokofrekvenční zkrat a chrání tak přijímač
před příliš vysokou vysokofrekvenční energií.

Bílý nápis a malá nálepka varují: tato plynová výbojka radaru ASR-910 obsahuje jako ionizační pomůcku také radioaktivní H3 (tritium) s aktivitou 0,6 až 1,3 gigabecquerelu! Pokud dojde k poškození pouzdra, může plyn uniknout a jeho radioaktivní β-záření se může stát nebezpečným.
Elektronka ATR
ATR elektronka je v zásadě konstruována stejně jako TR elektronka. Podstatný rozdíl spočívá pouze v odlišném místě instalace, protože ATR elektronka nemusí chránit tak citlivé součásti. Proto má obvykle jednodušší konstrukci než TR elektronka, protože lze vynechat ionizační pomůcky, například radioaktivní plynovou náplň nebo „udržovací napětí“.
Historie
Větvový duplexer byl pod označením „vysílací a přijímací zařízení“ vynalezen inženýry Wilhelmem Stepem a Fritzem Wächterem ve společnosti Telefunken. Patent byl podán v roce 1941, ale kvůli válce a omezením poválečného období byl formálně udělen až v roce 1953.