Pasivní radar
Pasivní radar nepoužívá vlastní vysílač, ale využívá odrazy signálů známých rozhlasových, mobilních nebo podobných trvale vysílajících vysílačů. Pasivní radary jsou bistatické radary, jejichž vysílače nejsou kooperující.
Každý, kdo někdy při velmi nepříznivých podmínkách příjmu a špatném televizním signálu viděl televizní obraz se stínem nebo dokonce dvojitě, možná nevědomky pozoroval princip pasivního určování polohy. Přijímač přijímá jak přímý signál, tak s určitým zpožděním také signál odražený. Z rozdílu dob šíření a ze známých poloh vysílače a přijímače lze vypočítat údaje o poloze odrážejícího objektu.
Prvním pasivním radarem byl za druhé světové války německý systém Klein Heidelberg Parasit, který využíval vysílání britského systému Chain Home.
„Ramona“, „Tamara“ a „Vera“
Česká společnost „TESLA“ vyvinula v osmdesátých letech za přísného utajení pasivní radar „Ramona“ a jeho následnou verzi „Tamara“ MCS-93. Několik těchto zařízení bylo také ve výzbroji bývalé NVA NDR. Proto mohly být některé systémy „Tamara“ později převzaty Bundeswehrem. Podle neověřených zpráv jsou údajně dokonce ještě dva systémy v provozu, zatímco zbytek nebo alespoň jejich části leží někde nepovšimnuty jako muzejní exponáty.
„Tamara“ je čistě pasivní průzkumné zařízení a české společnosti ji dále vyvinuly do systému „Vera“. Princip činnosti je velmi jednoduchý: každé moderní letadlo vyzařuje charakteristická spektra elektromagnetických vln, která jsou uložena jako jakýsi „otisk prstu“ v databázi výkonného počítače. Toto spektrum je přijímáno ze tří různých míst a měřením a porovnáním rozdílných dob šíření se vypočítává okamžitá poloha letadla. Letadlo může být rovněž ozařováno jinými radary nebo rozhlasovými a televizními vysílači. Také tyto odrazy lze přijímat a tím zlepšit přesnost určování polohy.
Je to radar, nebo ne?
„Vera“ vlastně není skutečným radarem v tradičním smyslu. Používá však také měření doby šíření, které je pro radarové systémy charakteristické. Pojem radar se používá i pro sekundární radary právě kvůli tomuto měření doby šíření a především proto, že sekundární radar dokáže určovat polohu vzdušných cílů. Například u rotačního radionavigačního majáku TACAN se pojem RADAR nepoužívá, přestože i tento systém využívá měření doby šíření, protože TACAN je navigační zařízení a neurčuje polohu vzdušných cílů.
Podle mého názoru lze tedy pojem „RADAR“ na systém „Vera“ rozhodně použít, i když samotná „Vera“ žádný vlastní vysílač nepotřebuje. „Vera“ totiž určuje polohu letadel také pomocí měření doby šíření elektromagnetických vln! (Výrobce uvádí, že systém dokáže měřit časová zpoždění s přesností 100 ns v volitelném frekvenčním rozsahu 0,1 až 40 GHz!) Podle definice tedy přece jen jde o radar.
